Pátek 8. května 1874

Opět jsem plakala a reptala. Strašně mě dráždí. Copak nedosáhnu ničeho bez křiku a nářků? „Nyní se mi začínají ozývat žalostné hlasy."
Takto začínají všechny naše cesty. Copak musí být každá radost otrávená?
Dočetla jsem „Vikomta de Bragelonne". Závěrečná část je příliš drtivá, několikrát jsem nedokázala zadržet slzy, jindy jsem se zvedla rozezlená, dojatá, zarmoucená, se sevřenými pěstmi. Jaké dítě!
Od rána do šesti hodin jsem téměř nepřestala plakat. Stává se mi to skoro pokaždé, když se mi zdá o knížeti Wittgensteinovi — dnes v noci jsem ho viděla zcela jasně, jen byl ošklivější, než je ve skutečnosti. Proč se mi nikdy nezdá o vévodovi?
[Pozn. red.: zde byla v deníku Mariina kresba.]
Mimochodem, onehdy jsem si pomyslela, že je to dost zvláštní a ponižující — zamilovat se do muže, kterého neznáš, se kterým jsi nikdy nemluvila a který nikdy nemůže, který nikdy nemůže... no! Je to jedno, je to každopádně ponižující, to (můj ubohý profesor latiny mi všechno vysvětluje špatně, dvakrát mi nechal změnit pravopis slova Fedus, já jsem nechtěla psát hrabě Fœdus, ale Fedus, tedy f e. Zmátl mě a přinutil psát hlouposti, ten trojnásobný hlupák! co tu dělám).
A přesto to není jen představivost, k Alkibiadovi cítím něco zvláštního, něco, co si nedokážu vysvětlit, ve své nevědomosti usuzuji, že ho miluji. Co mě trápí, je strach, abych se v tomhle deníku nezdála směšná. Před dvěma lety jsem byla dítě, miminko, teď nejsem o moc víc, ale aspoň má osoba nabyla slušnější podoby a vypadám na sedmnáct let. Když si pomyslím, jak jsem asi musela být směšná s tou svou podivnou žaketkou a těmi tak vysokými límci! Nosila jsem to všechno z lásky — ne, z obdivu, který jsem měla k osobě pana de Hamiltona, jenž nosil šaty z téže látky jako moje žaketka a límce vysoké a vpředu sklopené. Snažila jsem se také napodobovat jeho gesta a pózu, jeho pohled, dokonce i jeho tvář. Teď, když to pominulo, mohu říct všechno. Od nynějška budu říkat celou pravdu, aniž bych cokoli tajila, abych se nemusela uchylovat k vysvětlením, která vzdálená od skutečnosti mohou být neúplná nebo nepřesná.
Pamatuji si, jak jsem se jednoho dne oblékla příšerně: žaketku z chlupaté látky žluté barvy, hamiltonovský límec růžové barvy a kravatu z červeného saténu. Naštěstí jsem vyjela kočárem a nebylo moc lidí. Byla jsem zářivá, spokojená. Nyní jsem nad těmito extravagancemi nebo šílenostmi nebo výbuchy. Už se nepoddávám takovým obdivům, které by mě mohly zesměšnit. Obdivuji, ale neklamu se. Co je vznešené u muže, je ohyzdné u ženy. Každým rokem se zlepšuji a čím dál víc chápu své nedostatky.
Kdybych byla dáma, tyto extravagance by mi do jisté míry slušely, ale v mém stavu — fuj!
V šest hodin vycházím s Dinou, děláme okruh kolem přístavu. Je tak svěží, že je skoro zima.
Ukradli mi den — jedeme až v neděli — a ukradli mi Piccona, milého Piccona, který mě začínal znát a kterého jsem začínala milovat.
Paul prodal mého psa tomu ubohému Židovi, který za něj možná chtěl deset franků. Neřekla jsem o tom nic; myslím, že můj ctihodný bratr mě chtěl rozčílit, takže abych ho naštvala, budu se mít na pozoru, abych nic nedala najevo.
Náhle večer jedu do divadla, dávají operu komickou, nikdy jsem neviděla „Caïd". Bylo to zábavné, ale méně než Durandovy u Lewina, kde donedávna vládla paní Prodgersová, a paní Prodgersová v lóži vedle Lewina u Saëtoneho naproti. Jako vrchol poslaly Durandovy bonbony paní Prodgersové — bonbony, které jim přinesl Lewin. Ubohá Prodgersová, jak tě lituji!
Ale tyhle Durandovy, co skáčou, smějou se, naklánějí se, křičí, drží se křečovitě, šklebí se jako opice! Tyhle Durandovy se svým udiveným výrazem, obloukovitými obočími, zpola otevřenými ústy a pažemi jako mlýnská křídla — jsou otravné a hloupé. Clémentine má divný obličej, udivený, dychtivý, tupě se šklebící; je si jistá svou krásou, tahle ohromující holka. Té kráse já ovšem rozhodně odporuju! To není krása — je to čertova krása a hrozné způsoby, to je všechno.
Bylo nás pět v lóži: já, Dina, Nadia, Bête a Bijou — jedním slovem rodinně.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Ora incomincian le dolenti note a tarmisi sentire" — citace z Danteho Božské komedie, Peklo III.25–26 (nápis nad branami pekla, křik zatracených duší). Marie přirovnává rodinné přípravy na cestu ke vstupu do pekla.
„Vikomt de Bragelonne" (1847–1850) — závěrečný díl trilogie o d'Artagnanovi od Alexandra Dumase staršího, pokračování románu „Tři mušketýři". Konec románu zahrnuje smrt Athose, Porthe a d'Artagnana.
Alkibiadés (450–404 př. n. l.) — athénský státník a vojevůdce, symbol krásy a ctižádosti. Marie používá toto krycí jméno pro vévodu z Hamiltonu.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „improve" — Marie vkládá anglické slovo do francouzského textu.
„Le caïd" (Caïd) — komická opera Ambroise Thomase (1849), odehrávající se v Alžírsku.