❦

Neděle 3. května 1874

Právě jsem se procházela na své terase, je osm hodin večer, celý den pršelo, teprve teď přestala voda padat. Vzduch je líbezně čistý, během této procházky mě napadá tato myšlenka: Je mi patnáct let a nenapsala jsem ani jediný lístek, nevyměnila jsem ani jediný pohled, jediný polibek (co se týká tohoto posledního, je to zbytečné a špatné, ale skoro všechny dívky mého věku to udělaly).

Je viens de marcher sur ma terrasse, il est huit heures du soir, toute la journée il a plu, ce n'est qu'en ce moment que l'eau a cessé de tomber. L'air est délicieusement pur, pendant cette promenade voilà quelle idée me traverse l'esprit: J'ai quinze ans et je n'ai pas écrit un seul billet, échangé une seule œillade, un seul baiser (quand à ce dernier, c'est inutile et mauvais mais presque toutes les filles de mon âge l'ont fait).

[Na příč stránky: Moji mě v to nutili věřit tím, že mi kázali. Dráždili mou hrdost tím, že říkali, že jsem téměř jediná tak čistá.]

[En travers: C'est les miens qui me le faisaient croire en me faisant la morale. Ils excitaient mon amour-propre en disant que j'étais presque la seule ainsi pure.]

Byla, před třemi lety, jakási hloupost s Rémym de Gonzalès, ale to je tři roky! To jsou tři století nebo tři dny. Od té doby vůbec nic, je to zoufalé a hloupé, protože tady jsou tři ztracené roky. To všechno proto, že nikoho neznáme.

Il y avait, il y a trois ans, une espèce de bêtise avec Rémy de Gonzalès, mais il y a trois ans ! C'est trois siècles ou trois jours. Depuis cela, absolument rien, c'est désolant et stupide, car voilà trois ans de perdus. Tout cela, c'est parce que nous ne connaissons personne.

Budu psát místo čtení, protože jsem nejzajímavější ze všech knih.

Je vais écrire au lieu de lire, car je suis le plus intéressant des livres.

Vzpomínám si v Badenu, pozvala jsem všechny své přátele. Hráli jsme schovávanou, svíčka zhasla, to jsem čekala, dbala jsem na to, abych byla ta, která hledá, tehdy jsem podala ruku Rémymu, který ji stiskl, ale pak, ten odvážlivec, ten darebný Rémy se odvážil mě políbit, ale obratným a úžasným pohybem jsem se ho zbavila [Škrtnuto: rychle], takže místo mé tváře, kterou se chystal políbit s velkým vzdechem, políbil mou ruku, když ji uchopil do obou svých.

Je me souviens à Bade, j'avais invité tous mes amis. Nous jouions à cache-cache, la bougie s'est éteinte, c'est ce que j'attendais, ayant soin d'être celle qui cherchait, alors je tendis ma main à Rémy qui la serra, mais après, le téméraire, cette canaille de Rémy voulut oser m'embrasser, mais par un mouvement adroit et étonnant, je me débarrassai [Rayé: vite] de sorte que au lieu de ma joue qu'il s'apprêtait à baiser avec un grand soupir, c'est ma main qu'il baisa en la saisissant de ses deux mains.

Téhož večera, když jsme měli vyjít do zahrady, aby ostatní měli čas se schovat, ocitla jsem se s ním v zahradě a přiblížil svou tvář tak blízko k mé, že jsem se musela vzdálit. Jsem ráda, že mohu říct, že nikdy se bezbožné rty nedotkly mé tváře a že ze své strany jsem nikdy nikoho nepolíbila. Ruka se nepočítá. Stephan mi také políbil ruku.

Le même soir, comme on devait sortir au jardin pour laisser aux autres le temps de se cacher, je me suis retrouvée avec lui au jardin et il approcha sa face si près de la mienne que je dus me reculer. Je suis contente de pouvoir dire que jamais une bouche impie n'a touché ma figure et que de mon côté je n ai jamais embrassé personne. La main ne compte pas. Stephan m'a aussi baisé la main.

[Škrtnuto: Ale ten Gonzalès mě]

[Rayé: Mais ce Gonzalès me]

Rémy uhodl mou myšlenku, protože myslel jako já, jakmile se setmělo, našel mě nevím jakou náhodou a jako pro začátek mi stiskl ruku. To je bezpochyby dost; ale přece mi nikdy nic neřekl, a přesto jsem rozuměla.

Rémy devinait ma pensée, puisqu'il pensait comme moi, aussitôt qu'il se fit sombre il me retrouva je ne sais par quel hasard et comme pour débuter, me serra la main. C'est sans doute assez; mais après tout il ne m'a jamais rien dit, et pourtant je comprenais.

[Škrtnuto: Nakonec] Když ten chlapec odjížděl do Stuttgartu, máma a já jsme se ocitly na nádraží, držela jsem květinu:

[Rayé: Pour finir] Lorsque ce garçon partait pour Stuttgart maman et moi nous nous trouvons à la gare, je tenais une fleur:

— Dejte mi tu květinu, Marie, abych si na vás ještě mohl vzpomínat, řekl [Škrtnuto: skoro pláč] se slzami v očích.

— Donnez-moi cette fleur, Marie, pour que je puisse encore me souvenir de vous, dit-il [Rayé: presque pleur] les larmes aux yeux.

Podala jsem mu ji se smíchem: — Jaká hloupost.

Je la lui tendis en riant: - Quelle bêtise.

Předchozí záznam Přehled sešitu Další záznam