Pondělí, 27. dubna 1874

Máma je nemocná. Nudím se.
Mluvili jsme o dostizích a někdo řekl, že vévoda z Hamiltonu nevypadá jako vévoda, ale jako řezník. Otče, odpusť jim, nevidí, co říkají.
Vévoda a vévodkyně z Hamiltonu dorazili 18. tohoto měsíce do Konstantinopole, přímo z Alexandrie; doprovází je monacká princezna (Derby). Kdybych jen dokázala říct, jak závidím, jak zuřím a jak vnitřně pláču! Miluji cestování, miluji vznešenost, miluji okázalost, miluji všechno, co je jako to, co miluji. A to všechno je tam!
Neříkám, že ho miluji nade všechno, to se rozumí. Kolikrát jsem řekla, že je pro mě dokonalost dokonalostí.
Všechno, co říkám, mě jen rozčiluje a neříká, co chci říct. Sama sobě rozumím, to stačí, to je hodně, to je příliš.
Ten, kdo by mě znal, by uhodl, jak mě těchto pár řádků v deníku trýzní, co v sobě pro mě obsahují, jak se cítím závistivá, ubohá, opovrženíhodná a nehodná.
Vidím své sny, svá nejdražší a nejtajnější přání ukradená, a navíc se mi ještě vysmívají! Ukradli mi mé plány, mé záměry pro budoucnost, mé sny, uskutečnili mé falešné touhy, ano, navíc mě trýzní a vysmívají se mi, Bože můj!