Čtvrtek, 16. dubna 1874

Neprší a všichni se hrnou na výstavu. Přicházím sama a trochu pozdě, Paul a Walitský mi jdou naproti. Obdivovala jsem hlavně prasnici podivuhodné velikosti, tak tlustou, že se nemohla hnout, se šesti mláďaty, obrovskými a bílými jako ona. Kohout Mefistofeles mě okouzlil tak, že ho chci koupit.
Prošla jsem všude s tetou, která je dnes laskavá, a večer jsem ji požádala o pět franků; dala je, ó zázraku!
V monackém pavilonu je jeden stařík od Nadarova fotografického závodu; k mé osobě dává najevo neobyčejný obdiv. Vejdu do pavilonu, on mě přijde pozdravit a dívá se na mě tak podivně, že mě to znechutilo. Poděkoval mámě za to, že jsem přišla. Teď mě to znechucuje.