Středa, 15. dubna 1874

Jaký den tahanic, slz, mrzutostí, hubování!
Prosila jsem mámu, aby nejezdila do Janova, ale aby v sobotu jela se mnou do Ženevy, zůstala tam týden a půl, pak abychom se odebraly do Paříže, kde bychom zůstaly měsíc, a potom jely do X nebo Z, na místo, které si vybereme na léto, jet do Z, připravit byt a nechat přijet rodinu a psy — bylo by to zhruba v červnu. Někdo musí zůstat v Nice a platit za 55. Můj plán byl a je skvělý a pohodlný. Máma neříkala ani ano, ani ne, ale hrála svou hru na tahanice a popouzení. Ještě na nádraží jsem ji prosila, aby zůstala; rozhodne se, že pojedeme do Vintimille a tam se rozhodne o zbytku. Od Nice až do Vintimille se pláče, naříká a hubuje. Pak různé drobné nepříjemnosti: zapomněly se máminy polštáře, bez nichž nemůže spát, zapomnělo se dát Stiopovi černé hedvábí pro tetu Sophii, a tak dále, a tak dále. Ale ke konci jsem se jako obvykle stala osou hovoru a příčinou nespokojenosti. Byla jsem nucena se bránit zuby nehty a nakonec jsem se i já rozplakala.
Po příjezdu do Vintimille nikdo neví, co se bude dělat. Abych si ušetřila dva týdny hádek, zapřísahám mámu, ať jede, ale tentokrát nechce ona. Stiopa a Mačenka odjíždějí, vlak čekal na mámu a Dinu, které byly nerozhodné, ale ony nechtěly. Italové jsou ochotní. I když už vlak odjel, pořád jsem prosila, ať jedeme. Georges telegrafoval vlakvedoucímu, aby to vyřídil panu Babaninovi. Ale máma nechce, je podrážděná, otrávená, mučí sebe i mě. Nakonec se vracíme — já, máma, Dina a Georges. Hlavním máminým žalem byl Paul: měl s ní jet do Janova, protože dvě ženy nemohou v Itálii cestovat samy, ale místo toho uteče s nějakým, já nevím kým, Lewitou, a když jsme opouštěli nádraží v Monte Carlu, viděli jsme ho, jak s tím Lewitou stoupá v drožce do kopce ke kasinu. Je smutné to říci, ale ten nešťastný chlapec je docela ztracený. Mizí na celé dny, vrací se v pět hodin ráno, tráví čas s třicetiletými muži, s herečkami, ba i s kokotami — ve čtrnácti letech! Milosrdný Bože! Takového by bylo třeba vystavovat za vstupné. S hrůzou tuším, jakou hanbu nám svým chováním chystá; nemluvím ani o té, kterou nám působí teď, protože se mluví jen o něm a obviňuje se jeho matka.
Večer zůstávám s Dinou a počítám, kolik je třeba, aby to bylo, jak chci.
— Jen pět tisíc franků!
Postrádat peníze, jaká nízkost!
Taková starost by mě nikdy neměla zaměstnávat. Peníze — těch je třeba a člověk je musí mít.
Doufám, že mi jich nebude scházet, nebude-li Bůh chtít jinak.