Sobota, 11. dubna 1874

Před dvěma nebo třemi dny mi Paul dal kytici kopretin. Kytice od něho mě překvapila; teď se domníváme, že už víme, odkud pochází. Podle našich dohadů ji poslal jistý Nejencov, který se od Paula nehne na krok. Také nechápeme, jaké kouzlo může nacházet ve společnosti takového chlapečka, jako je Paul. Walitský říká: „Je to Moussia a Dina.“ Dinu posazují vedle mne, aby jí to nebylo líto.
Po mši se zpovídáme. Je to trapné a zbytečné, zvlášť když se vás ptají, jestli nejste mlsná. Právě na to se mě zeptali.
Máma má vášeň pro otrhance — vzala s sebou ty tři hrůzy paní Anitchkoffové; křičely, chovaly se prostě nemožně. A o jejich úborech ani nemluvím, uf!
Prší.
Objednala jsem si kostým u New Scotlanda, potřebuji ho, než budeme v Paříži, a Simone nemůže, nebo nechce.
Večer velká paráda, půlnoční slavná mše. Allard mě třikrát za sebou špatně učesala. Nechala jsem vlasy rozpuštěné, což mi Nadia vytkla, protože to zakrývá má „hezká záda“. (Nevím, jestli sluší, nebo nesluší; špatně učesaná, bílé šaty.) Přijíždíme ještě včas. Několik krásných úborů, mezi nimi mámin.
Je tu jeden ruský pán, tmavovlasý, vousatý, trochu se podobá Soriovi a hodně 28 — to číslo je jeho portrét. Je tedy k světu; neboť 28 se mi zamlouvá. K 28 jsem přirovnávala Wittgensteina, ale tenhle je ten pravý. Vévodu z Hamiltonu zastupují všechna sudá a červená čísla z 1 2Ne a 12D, 3 ze 7 2P, ale zvláště 3, 36, 18 a 32. Lambertyeho čísla Nu, lichá a červená. 25, 17, 31 a hlavně 11.
Nu, 28 se na mě dívá tak směle. Předevčírem si Le Bec musela přesednout, tak se na ni díval, s takovou smělostí, smíšenou s trochou drzosti. Dnes večer se několikrát otočil, aby se na mě podíval, ale zastihl mě s očima upřenýma na koberec, což mi nebránilo vidět. Má spoustu vyznamenání, zelenou stuhu, jejíž původ neznám, řád a tak dále. A je mladý, dvaatřicet nebo pětatřicet, možná méně.
Málem jsem usnula, svíce mi vypadla z ruky, tak jsem byla unavená. Nepostila jsem se, připadá mi to zbytečné a bezvýznamné. Zrušila bych i zpověď…
Pokaždé když se ocitnu ve velké společnosti, pláču uvnitř, vidím-li všechny šťastné — šťastné tak, jak tomu rozumím já!
Je po čtvrté ráno, únava mi zavírá oči a bere mi chápanku.
Přišla k nám spousta lidí, aby nám blahopřáli. Všechny ty staré trosky generálů s hvězdičkami.
Chybí nám jen nicejská společnost, a to je vše.
U Howardových je znát změna, nevím, odkud k nám přichází. Ale ta změna, ačkoli ji celá rodina popírá, tu je, tu je; a časem se o tom přesvědčíme. Nepřeji si ji, naopak — bojím se jí.
Už nevím, co píšu, oči se mi zavírají.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Marie si vytvořila vlastní číselný systém — lidem přiřazuje čísla ruletového stolu podle vzhledu a povahy. Zkratky odkazují na skupiny čísel v ruletě (tucty, pásma manque a passe). ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩