Neděle, 5. dubna 1874

Jednou večer, když jsem se modlila k Bohu, vplížila se mi do mysli tato myšlenka: měla jsem skloněnou hlavu a z mé pravé hrudi vystupuje vévoda z Hamiltonu, princ z Wittgensteinu a hle, začnou se spolu prát. Ale vévoda z Hamiltonu způsobí, že princ z Wittgensteinu se stane malým bílým pejskem, a tu vévoda bere pejska do náručí, jenže v tom okamžiku již to není pejsek, jsem to já. Viděla jsem vévodu, prince a pejska, ale sebe ne.
Od toho dne se mi toto šílenství často vrací na mysl.
Spala jsem až do poledne. Vzbudí mě, narychlo se obléknu, protože musíme k paní Teplakoffové na oběd. Malý oběd, velký chci říct, nazývám ho malým, protože budou děti. My a Hélène a Lise (hnědé šaty, dobře). Už několik dní si vlasy češu zase jinak, zavazuji část vlasů jako všechny malé dívky, rozdělím vlasy na dvě části, udělám dva druhy copů, které na konci spojím a ty konce přivedu k šíji pod vlasy. Tím se vytvoří hezký nový účes. Všechny zlaté vlasy jsou nahoře, jsou velmi vlnité. Nevím, zda se nemýlím, ale s kloboukem mi tento účes velmi sluší, zvláště v kočáře, když nejsou vidět mé krátké šaty. Běda! Neučesala jsem se takto, ale jen jsem si vlasy zvedla.
Posadili nás s Howardovými, Bète, Paulem (Dina nepřišla), Abraialem a hrabětem de Camprienem do salonu. Ale ty dva poslední vzápětí odvedou. Lise vypadá úplně jako míšeňská panenka, Hélène není tak hezká jako ona, a Hélène dělá grimasy, protože si myslí, že je ta nejkrásnější ze všech krásných. Jdeme za dětmi a houpeme se na jejich houpačce, což mi dává nápad udělat si jednu i u nás.