Pátek, 3. dubna 1874

Ó jaký strašlivý strach! Srdce mi ještě tepe. Jdu si vzít deník zpoza obrazu, ohmatávám jako obvykle a... ó hrůzo, mé prsty nic nenahmatají! „Hrůza, všechna má krev ztuhla." Už jsem se chtěla nahlas zeptat, hledám na stole a nacházím ho! Jak se sem dostal? Záhada. Kdo ho mohl vzít? Proč není za obrazem?
To je to, co si nedokážu vysvětlit.
Nepsala jsem deník, ostatně stejně nebylo co psát. Jako vždycky vycházím ven, a jako nikdy nejdu na promenádu, ale naopak do starého města, kočárem i pěšky. Tam najdu jednoduchý a originální klobouk, který možná budu nosit. Ten, který mi poslala Mantelová, mi neslušel, vrátila jsem ho a čekám na jiný... Obcházíme všechny ulice, všechny obchody... zahazuji se. Na promenádě jsem byla jen jednou.
Dnes prší... Byla jsem u Laussela, je to lepší, ale ještě se bojím.
Howardovi se ze zapálených přítelkyň stali dobrými známými. Je to pevnější, myslím. Už čtyři klidné večeře a bavíme se recitováním nejkrásnějších básní, jediných, které se mi líbí a které mě nutí mít ráda verše. Zde je příklad:
*Namazal si dokonce tvář krémem
Napomádoval si ruce
A ze sklepa přinesl
Kalhoty z perkálu*
atd. atd. atd.
Je to rozkošné a potom:
*Roztočil kočku, osedlal ji
A cválal po ulici jako granát.*
Je to božské, obdivuhodné. Ještě jeden nádherný vzorek válečných jednání mezi sultánem a kozáckým hejtmanem, hejtman odpovídá na urážky řadou ještě větších urážek. Jaký vyslanec živého Boha jsi, ďábla jsi... (to slovo se nedá napsat), pak to končí: *toho a toho roku a měsíc jako u vás. Polib nás do
Člověk uhodne, že to byl tatínek, kdo říkal ty verše se slovy, která se nedají napsat. Baví ho to, chudák.
Máma je nemocná, večer zůstáváme u ní. Teta, Walitský, Paul, Bête a Stiopa jsou v Monaku od pěti hodin.
Georges přichází večer. Mačenka se opravdu vylekala, když jsem jí řekla, že každý večer něco bouchá v komíně. Upravila jsem jí klobouk a začala jsem vzývat ducha, který bouchá, vylekala se. Jaká bláznivka...
Ale pravda je, že včera kolem půlnoci se má postel hýbala — nevstala jsem z lenosti. U snídaně mi Mačenka vypráví, že její postel se hýbala tak silně, že ze strachu vyskočila na Stiopovu; Walitský také věří, že cítil otřes.
Bylo to malé zemětřesení?

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „bellissime poesie" — nejkrásnější básně.