Pátek, 27. března 1874

Právě jsem hrála a vyhrála patnáct franků — malá pomsta za všechny Paulovy zlomyslnosti.
Měli jsme hodně lidí a přihodila se mi docela nepříjemná příhoda — ještě nikdo nebyl a já v klidu studovala sonátu ve spodničkách a bez živůtku, když vešel pan Barnola, vrhla jsem se pod piano, máma ho vyvedla do atria a já jsem uprchla. Když jsem dorazila k sobě do pokoje, smála jsem se a mluvila sama k sobě.
Mania je půvabná dívka, vyprávěla nám celý příběh svatby své sestry — jak se Potemkin zamiloval, jak se jí dvořil, jak plakal, atd. atd. atd. atd. atd. atd. atd. — pak konečně jednoho dne obědval u nich, přišly návštěvy, pan a paní odešli do salonu a Mania, její sestra a ten milý zůstali sami. Pak u okna, u samého okna se vyznal a políbil ruku Káti (to musí být příjemné) — ta se v tu chvíli začervenala. Paní Potemkinová vešla a ptala se, co se jí stalo.
Jsem nemocná — a ona odešla domů.
Ve čtyři hodiny vycházím a pěšky prohledáváme celé město Nice za knoflíky jako ty od Francine; koupila jsem látku a zelená róba se ušije, (dnes večer hoří levé ucho), vracíme se až v sedm. Ty knoflíky prostě nejdou sehnat — a jsou přece to nejjednodušší na světě.
Zítra doufám, že pojedu do Monaka. Byla by to malá změna, Nice je tak nudná, od té doby, co tam už nikdo není.
Leechovi a Spangovi už nechodí do své [nečitelné] — myslím dokonce, že Leechová tu už není, a myslím také, že hrabě de Lareld vážně dvoří Spangové.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „amorato" — milenec, nápadník.