Úterý, 24. března 1874

Vím, že jsem v jádru dobrá. Paul mě dnes strašně rozzlobil. Chtěla jsem si vyjet na koni a koně byli objednaní už od včerejška. Takový den je v tomhle ročním období vzácnost, není ani vítr, ani déšť, ani slunce, ale je krásně a svěže jako v zimě.
Když se blížila chvíle nasednout, chystala jsem se tedy s radostí. Ale Paul odmítl jet se mnou, nevěřila jsem, že by udělal takovou podlost. Nemohu přece jezdit s groomem, který doprovází každého.
Už jsem byla oblečená, když se dovídám, že pan Paul odešel, něco takového bych nikdy, nikdy nečekala! Byla jsem velmi pěkná a rozhodla jsem se jet v doprovodu Weba, jen abych jela. Ale Web odešel a rozzuřená se svlékám. Právě tyhle drobné mrzutosti mě zlobí nejvíc. Víme, co jsem o bratrovi říkala s chladnou hlavou — totéž říkám i rozzlobená. Zde je jeho portrét: hubený, bledý, lhostejný a někdy otravný jako komár. Dost dobré srdce, ale tvrdohlavý, drzý a skoro hloupý. K tomu přidejme lásku ke sluhům a kavárenským číšníkům, s nimiž tráví většinu svého času a od nichž si vypůjčil způsoby.
Tento nešťastný hoch, téměř úplně nevzdělaný, sotva umí psát a číst. Čas, kdy není v kavárně, v kuchyni nebo nehraje ruletu, tráví flákáním po ulicích. Učí se sotva dvě hodiny denně. Večer chodí do divadla a často se vrací až ve dvě nebo tři hodiny ráno. A jeho společníkem a rádcem je náš kuchař Adam. Zapomínám ještě na herečky, které nehrají malou roli ve vzdělávání mého ubohého bratra, vyžilého natolik, nakolik lze být vyžilý ve čtrnácti letech. Máma s tím téměř nic nezmůže, nemá dost vůle ani odvahy, dělá, co může, a kdyby dělala víc, ještě by to nestačilo. Snaží se zapomenout a odvracet smutnou pravdu. Teď už mě zlost přešla, přešla mě už při večeři, protože když (píšu to teď) chtěl vzít jeden z mých pomerančů, řekla jsem žalostně: „To je moje, nesahej.“ Ani jsem to nedořekla, a už jsem viděla, jak malá a směšná a nehodná i zvířete je tahle pomsta.
A teď o to víc musím být lhostejná a klidná, nuže říkám, že nechtěl jít se mnou jen proto, že viděl, jak moc chci jít ven, a věděl, že pokud on nepůjde, já nemůžu.
Můj Bože, jak jsem nešťastná, že ho potřebuji.
Budu šťastná, až budu mít svého koně a svého grooma — pak nebudu závislá na dobrotě druhých a budu jezdit na koni, kdy chci. Odmítla jsem kočár, ve dvě hodiny zase odmítnutí, takže jsem musela vzít Hlupačku s sebou (modré šaty, nový účes nahoru, půvabná, hezká, moc sluší) a jet fiakrem hledat landó do města Nice. Projely jsme celou promenádu a nábřeží, než jsme ho potkaly. Hrála tam hudba a jsem dvojnásob rozzlobená.
Hraji a znovu vyhrávám.
Nacvičovala jsem Mendelssohnovu mši — připomněla mi lov, o němž psal „Galignani“. Ale i tak mě lovecký roh vždy rozechvěje a neuvěřitelně oživí. Koupím si jeden a budu troubit celý den, myslím na to už víc než rok.
Všechny starobylé žárlivosti se probudily při zvuku loveckého rohu. Je to zvláštní!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩