Neděle, 22. března 1874

Probouzím se brzy, protože koně na nás čekají už v sedm hodin, ale vyrážíme až v osm. Nový živůtek jezdeckého oděvu je pro Nice přímo ideální.
Jedeme jen my dva, já a Paul, bez jezdmistra. Ale i v osm hodin je teplo, zvlášť na Promenádě. V okně hotelu de France vidím starého Fürstenberga, jak kouří dýmku. Na Promenádě vidím starého Galveho v okně, také, tuším, kouří dýmku — a zavazadla kněžny Souvoroffové, která odjíždí vlakem v devět. Jaká škoda, byla tu skoro jediná, která byla slušná, ani ošklivá, ani zaprášená, a navíc se s mámou teď prý přátelí.
na okraji
Máma se seznámila s „Vochou Danilovským“, měl neštovice.
Včera v Monaku se od sebe vůbec neodloučily a máma se vrátila s celým bataklánem mužů — slušných. Začíná nacházet zalíbení v tom, co mám ráda já, a tím lépe. Kněžna prosila, ať jí telegrafují, až bude můj dům zařízen — pak slibuje přijet a strávit u nás měsíc. To by bylo velmi příjemné.
Ale abych se vrátila k naší vyjížďce, jedeme až k 55, projíždíme všemi terasami; naši koně vycházejí do schodů velmi lehce, pouštím otěže a můj kůň se popásá, pak korunujeme Černého prince růžemi. Kdyby to viděl Eduard III.!!! A vracíme se ve čtvrt na jedenáct. Nebyl tam nikdo zajímavý, ani Emile, ten milý chlapec, který se mi tolik líbí!
Svlékám se; oblékám se a jdeme do kostela (modré šaty). Simone přinesla podruhé šedé šaty, to je horší než karikatura. Je teplo a jsem ochablá, na nic nemám sílu, jsem horší než nic, nemohu snést to teplo.
Nice je skončena, skončena, dokonale skončena pro letošek. Celá zima byla ostatně zmařená, chladná a zvláštní. Jako by vévoda z Hamiltonu všechno odvezl s sebou. Bylo málo plesů, žádní mladí muži, nic. Začátek byl ošklivý a konec je bídný, není žádné jaro, když si pomyslím, že loni v dubnu ještě byli lidé. Předloňská zima byla nejlepší, byly koupele v moři; loni už méně, a letos hrůza!
Howardovi tráví odpoledne u nás, ale něco se změnilo, zvlášť u paní Howardové, už to není to samé. Bah!
O půl šesté vycházíme na chvíli, na Promenádě je pouť s olejovými brioškami. Svátek svatého Petra, ó hrůzo — samí Nicejci, ani živá duše! Pláču a trápím se v hloubi srdce. Kdy přijde ten šťastný okamžik, kdy odtud odjedu! Zapomněla jsem, co je léto v Nice, ale jaro mi to právě krutě připomnělo. Srdce mi bije a buší, jen si pomyslím na Paříž nebo Londýn. Blažená hraběnka de Galve se právě usadila v Londýně — šťastná žena. Žít mezi Angličany z nejvyšší společnosti, to je vrchol štěstí. Jsem rozervaná tisíci pochybnostmi o své budoucnosti. Přítomnost není krásná. Myslím, že budu šťastná díky své znalosti lidí a věcí. Je to šílené to takhle říkat, ale cítím, že je to pravda. Hlavní věc — nežít v Nice. Ach, Nice, jak tě...
Ano, pláču vztekem. Vztekem a lítostí atd.
Ó palmy, které všichni obdivují, jak jste ošklivé! Ó Středozemní moře, ty, i ty mi připadáš ošklivé. Tyto domy, tyto krámky, tyto tak dobře známé tváře obchodníků a to všechno — jak jste odporní!
Políbím zem Paříže, až tam přijedu — nebo kteréhokoli jiného města. Jak Nice omrzí! Nice je jako modrý klobouk, který se po několika nasazeních začne protivit. Nice na dva měsíce v roce — to ještě ujde. Ale Nice pořád — Nice, zima! Nice, léto! Nice, jaro! Nice, podzim!
A prý si dělám, co chci. Ale první věc, kterou bych udělala, bylo by odjet z Nice!!!!
Zdá se mi, že brzy zemřu, a mám takový strach! Ta dvě rozbitá zrcadla mi nahánějí strach. Mám věřit pověrám?
Mám strach.
Pleť se mi zkazí, tělo mi ochabne, vlasy mi vypadnou, mozek mi vyschne a povaha, už teď dost zkažená, bude nesnesitelná.
Chci odjet. Ó můj Bože, dopřej mi odjet a odpusť mi!