Pátek, 13. března 1874

Včera jsem viděla Dadyho a Bradyho, poznali mě.
Je stejně krásně jako včera. Vyšla jsem sama a celou dobu jsem byla sama, je pátek. Přijímací den začal návštěvou barona P.S.C. Cvičila jsem na klavír, zatímco byl u nás, oblékala jsem se, abych neztratila čas (modré šaty, černý klobouk, dobře).
Byla jsem v několika obchodech, pak u Dalgoutte vzít lístky na zítřejší koncert: (Plante a Sivari). Doprovázím mámu, svou tetu atd. na nádraží v pět hodin (bílý šál) všechno, co si vezmu, se stává ladným a elegantním. Až k večeru si beru Hlupačku. Dají nám pohovku, nevím, jestli to bude dobré.
Večer hraji s obvyklým štěstím. Když se přibližuji ke stolu, Dina opouští banku ve prospěch Paula, který je odvážnější. Rozprášila jsem banku, ale Mačenka mě prosila, abych pokračovala, protože Paul už neměl ani vindru, a ze slušnosti jsem prohrála, ale přesto jsem si odnesla tři franky výhry. To stačí na mé fialky.
Mimochodem, myšlenka na mé věno mě baví; vila 55 mi patří, s nábytkem bude mít cenu tři sta tisíc franků, kromě toho máma dostane jeden z těchto dnů dvacet tisíc rublů, tedy sedmdesát tisíc franků, dvacet tisíc franků bude utraceno a padesát tisíc uložených v bance pro mě.
Tedy to, co nyní vlastním a co je mé, jen mé, nepočítaje statky, které, doufám, dostanu od své tety (a statků tam je!) od mámy atd. atd. Protože vzpomínám si, že má teta udělala závěť téměř celou v můj prospěch, ale to později; počítejme tedy, tři sta tisíc franků z vily a padesát tisíc franků v bance, celkem tři sta padesát tisíc franků. To je docela hezké věno, to dává sedmnáct tisíc pět set franků renty, nestačí to jen na mé šaty, až budu vdaná. Ale má teta má přece třicet tisíc rublů renty a to dělá sto tisíc franků, sečtěme: – sto sedmnáct tisíc pět set franků, to na mé šaty stačí, i když budu vdaná.
Nudím se a necítím se ve své kůži.
Všechno mine jako sen, všechno přijde a zlý splín pálí srdce!
Je strašné to říct, ale řeknu to. Zdá se mi, že někdo v domě zemře, ne, to je příliš strašné!
Čím to, že se mé srdce chvěje posvátnou hrůzou! Je to božský duch, který se mě zmocňuje? Je to on sám: Mluví, rozplameňuje mě, mé oči se otvírají a temná staletí se přede mnou odkrývají. Rozbitá zrcadla a sen, ve kterém jsem ztratila zub, vše je vysvětleno smrtí Dinina bratra. Přece jen, jak se dá věřit těmto hloupostem! Jak jsou pravdivé a překvapující.
Dnes v noci jsem zase snila, že jím koláče ještě teplé a okouzlující chuti, byly u Howardových a řekli mi, že jsou od Fai nebo Fay, někde poblíž nebo na Avenue de la Gare.
Ráno jsem se zeptala mámy, jestli ten Fai nebo Fay existuje. No! Opravdu existuje na Avenue de la Gare a je to nejlepší cukrář a výrobce cukrovinek.
Jak bych nebyla pověrčivá?
A jak mě tyto pověry a toto předvídání neštěstí učiní nešťastnou!
Mohou se mi smát, já jsem si také dělala legraci, než jsem to zažila.
Přála bych si, aby už bylo zítra, abych mohla vyprávět své hlouposti.