Sobota, 21. února 1874

Jsem nespokojená se svým úborem (modré šaty a klobouk, ujde to), s obličejem, se vším. Ty šaty mě nikdy nenadchly, a zvlášť teď, když jsou ve svém druhém mládí.
Jsem velmi nespokojená, odpovídám stroze, skoro zlomyslně. Máma mě dost trápila, chtěla by, abych byla to, čím nejsem; když jsme dorazily k bráně zahrady Masséna, dala se do pláče a vrátila se. Ale my vcházíme, je tam strašný dav. Kněžna Souvoroffová, její dcera a slečna de Galve mají nejkrásnější otevřený pavilon, je to tombola za jeden frank. Jsou všechny tři v ohnivě červených šatech, klobouky a všechno sladěné. Ty šaty jsou prostě básnické. Za hodinu prodá sedm tisíc losů, a prodala by ještě tolik, kdyby byly. Nevím, proč je k nám všem tak laskavá, několikrát začala rozmlouvat s tetou. Všechny ty dámy jsou vedle ní pokojské. Dav je drtivý a Hélène mě bere pod paži, ale slunce pálí, dav tlačí a v tu chvíli vidím Lambertyeho úplně blízko sebe. Byla jsem vším velmi rozmrzelá, ale když jsem ho uviděla, skoro jsem se rozzuřila, udělala jsem grimasu, jako když člověka oslňuje světlo, zčervenala jsem, chtěla jsem otevřít slunečník, protože slunce pálilo, ale složila jsem ho a obrátila jsem se k malému hraběti zády, pak jsem dost prudce prošla kolem a myslím, že jsem se ho dotkla.
Přiblížily jsme se ještě k pavilonu královny. Vzala si květiny u slečen, které byly zavřené v zakrytém růžovém pavilonu, špatně udělaném, a ty slečny! To jsou ošklivky, ohavné chování, příšerné hlasy, strašný jazyk. Byl to žalostný pohled. Vzala jsem Dinu pod paži, abych byla volnější a nemusela chodit za tetou jako pes, protože teta neumí chodit s někým vedle sebe. Najednou se objeví baron a začne tlachat o knížatech, kněžnách, vévodkyních, hraběnkách atd. atd., stěžuje si, jak moc je zaměstnaný, kolik má práce s těmi prodeji, těmi koncerty pro chudé.
„Jak vás lituji, pane!“
„Ne, žertujete, nelitujete mě.“
„Ne, opravdu, lituji vás zcela vážně.“
Držela jsem kytici, kterou jsem právě koupila u kněžny Souvoroffové, on mi ukázal také jednu od ní a požádal mě, abychom si je vyměnili, což jsem udělala bez přemýšlení.
Nechápu toho malého blázna.
Pak jdu sama ke slečnám, k těm květinám, plesnivým a uvadlým nebo prostě vulgárním a hrubým. Kupuji u Denysonové a u Durandových, ale co to vidím? Hrabě de Lambertye je za těmi květinami, vplížil se tam jako had. Chtěla jsem říct to zvíře, ale nezaslouží si to jméno, které přísluší muži, velkému, urostlému, elegantnímu, jako Hamilton. Ten maličký se pořád usmívá. Nevšímám si ho, musím minutu nebo dvě zůstat u těch květin a čekat na Dinu, která se schovávala. Pak jdu pro ni, půjčím jí pět franků a ona si jde koupit kytici u Lucie Durandové. Ten maličký tam pořád je.
Potom uděláme několik koleček po zahradě. Všichni obdivují kněžnu Souvoroffovou jako božstvo.
Byly tam dvě dámy, které mě rozesmály.
„Podívejte se na ni,“ říkala jedna (byly za mnou) a ukazovala na malou de Galve.
„Jak je krásná, to je ta kněžna, ale jak je krásná, jak je vysoká, nádherná.“
„Ale to je její neteř,“ řekla druhá.
„Ach opravdu! Ta není k zahození.“
Kolem půl páté se slunce nad námi slitovalo.
Ta Souvoroffová je opravdu obdivuhodná. Je tak prostá, tak dobrá, tak jemná.
Nejvíc na světě ji zkrášluje jistota, triumf a obdiv všech. Je spokojená, je si jistá, je pyšná, je zářivá. Přidejte k tomu božské toalety.
Ale nešťastná Le Bec. Smilování! Jak byla ubohá, neladná a mužická se svými šaty z modrofialového sukna, ohavná barva. Mám špatnou náladu, inu, je to jedno.
První, koho na promenádě potkáváme – zbytečné ho jmenovat. Prochází se sám, vážně, a hned se na mě podívá. Nevidím ho.
Dnes večer dávají La jolie parfumeuse, umírám touhou jít ji vidět, zajíždíme k Théâtre Français požádat o lóži. Zase ten hrabě, a tentokrát se na mě dívá s takovou jistotou a malým úsměvem, jako by mě znal. Myslím, že je šílený. Nemohu si to chování jinak vysvětlit. Protože kdybych ho zajímala (což nepřipouštím, nemyslím si o sobě dost na to, abych zaujala psa. Jsem ubohá), mohl se dát představit. Opravdu si myslím, že je šílený.
Ani jedna lóže v divadle, je mi líto. Hraju ruletu s Paulem. V devět jdu spát a ze všeho nejdřív se modlím k Bohu. Mám Ho o tolik věcí prosit, nemyslím, že mi dá, oč prosím.
škrtnutoTlučte
Ale prosím stále a doufám.
Čekejme, čekejme ještě, první den mého štěstí!..
Rozhodla jsem se, že už nebudu chodit k Worthovi, ale k Laferrièrovi a Querteuxovi. Worth je příliš masivní a přísný.
Nejsem nic než necitlivá snílka, bez budoucnosti a plná ambicí, ale já vás atd.
Zapomněla jsem říct, že můj kmotřenec tam byl s tatínkem. Celá ta německá rodina se na mě zuřivě dívá kvůli tomu nešťastnému klobouku. Kočí a sluha na vyjížďku oblečeni jako incroyables ve světlém pruhovaném hedvábí (léto, polovenkov).
Poznámka editorů
[Marie škrtla nedokončené věty:
škrtnutovzít
škrtnutoKdybych potkala vévodu z Ha
škrtnutoPověsit pros musím ana modré šaty a
škrtnutoBudík v
škrtnutoNikdy ne
škrtnutoHraběnka není munice
škrtnutoJsem dosti velmi velká večeře s]
Než tuhle knihu uklidím, prolistovala jsem si trochu ty staré. Jaká je to radost. Ty útržky deníků také...
Moje vytržení, moje názory, moje myšlenky. Doba, kdy jsem myslela na vévodu z Hamiltonu, mi připadá neuvěřitelná, myslím, že nikdy nebyla. A Boreel mi připadá jako sen, pohádka, vyloudil mi úsměv, jak se člověk usmívá, když vidí hrát si dítě a říkat naivní věci.
Šťastné dny našeho dětství, kdy jsme říkali táta! máma! Dny štěstí a nevinnosti, ach jak jste už daleko. Zvláštní je, že to znamená tehdejší já, dítě, a za rok budu dnešní já považovat za dítě také, a tak dál. Je to přece jen hloupé.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „put down“. O slunečníku. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: La jolie parfumeuse (francouzsky „Hezká parfumérka“) – opereta Jacquese Offenbacha (1873). ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Incroyables („neuvěřitelní“) – výstřední dandyové doby direktoria (1795–1799), proslulí přehnaně vysokými límci, širokými klopami a pruhovanými vestami. Marie míní, že kočí a sluha měli okázalou livrej v tomto starosvětském stylu, ze světlého pruhovaného hedvábí. ↩