Sobota, 21. února 1874

Jsem nespokojená se svými šaty (modré šaty a klobouk, docela dobré), se svou tváří, se vším. Ty šaty mě nikdy nezaujaly, a zvlášť teď, když jsou ve svém druhém mládí.
Jsem velmi nespokojená, odpovídám stroze, skoro se zlomyslností. Máma mě dost unavovala, chtěla by, abych byla to, čím nejsem; když jsme dorazily k bráně zahrady Masséna, dala se do pláče a vrátila se. Ale my vcházíme, je tam strašný dav. Princezna Souvoroffová, její dcera a slečna de Galve mají nejkrásnější otevřený pavilon, je to tombola za jeden frank. Jsou všechny tři v ohnivě červených šatech, klobouky a všechno sladěné. Ty šaty jsou prostě básnické. Za hodinu prodá sedm tisíc losů, a
prodala by ještě tolik, kdyby byly. Nevím, proč je k nám všem tak laskavá, několikrát začala rozmlouvat s tetou. Všechny ty dámy vedle ní jsou pokojské. Dav je drtivý a Hélène mě bere pod paží, ale slunce pálí, dav tlačí a v tu chvíli vidím Lambertyeho úplně blízko sebe. Byla jsem velmi znuděná vším, ale když jsem ho uviděla, skoro jsem se rozzuřila, udělala jsem grimasu, jako když člověka oslňuje světlo, zčervenala jsem, chtěla jsem otevřít slunečník, protože slunce pálilo, ale složila jsem ho a obrátila jsem se k malému hraběti zády, pak jsem prošla dost stroze a dotkla jsem se ho, myslím.
Přiblížily jsme se ještě k pavilonu královny. Vzala si květiny u slečen, které byly zavřené v zakrytém růžovém pavilonu, špatně udělaném, a ty slečny! To jsou ošklivky, ohavné chování, příšerné hlasy, strašný jazyk. Bylo to trapné sledovat. Vzala jsem Dinu pod paží, abych byla volnější a nemusela ji následovat jako pes, protože teta neumí chodit pohromadě. Najednou se objeví baron a začne mluvit nesmysly o knížatech, princezních, vévodkyních, hraběnkách atd. atd., stěžuje si, jak moc je zaměstnaný, kolik má práce s těmi prodeji, těmi koncerty pro chudé.
– Jak vás lituji, pane!
– Ne, žertujete, nelitujete mě.
– Ne, opravdu vás lituji velmi vážně.
Držela jsem kytici, kterou jsem právě koupila u princezny Souvoroffové, on mi ukázal také jednu od ní a požádal mě, abychom si je vyměnili, což jsem udělala bez přemýšlení.
Nechápu toho malého blázna.
Přibližuji se potom sama ke slečnám, k těm květinám, plesnivým a uvadlým nebo prostě vulgárním a hrubým. Kupuji u Denysonové a u Durandových, ale co to vidím? Hrabě de Lambertye je za těmi květinami, vplížil se tam jako had. Chtěla jsem říct to zvíře, ale nezaslouží si to jméno, které přísluší muži, velkému, urostlému, elegantnímu, jako Hamilton. Ten maličký se pořád usmívá. Nevšímám si ho, jsem nucena zůstat minutu nebo dvě u těch květin, čekajíc na Dinu, která se schovávala. Pak jdu pro ni, půjčím jí pět franků a ona jde vzít kytici od Lucie Durandové. Maličký je pořád tam.
Potom uděláme několik koleček po zahradě. Celý
svět obdivuje princeznu Souvoroffovou jako božstvo.
Byly tam dvě dámy, které mě rozesmály.
– Podívejte se na ni, říkala jedna (byly za mnou), ukazujíc na malou de Galve.
– Jak je krásná, to je princezna, ale jak je krásná, jak je vysoká, nádherná.
– Ale to je její neteř, řekla druhá.
– Ach opravdu! Není špatná.
Kolem půl páté se slunce nad námi slitovalo.
Ta Souvoroffová je opravdu obdivuhodná. Je tak prostá, tak dobrá, tak jemná.
To, co ji zkrášluje víc než cokoli na světě, je ta jistota, ten triumf a obdiv všech. Je spokojená, je si jistá, je pyšná, je zářivá. Přidejte k tomu božské šaty.
Ale nešťastná Huba. Milosrdenství! Jak byla ubohá, neladná a mužická se svými šaty z modrofialového sukna, ohavná barva. Mám špatnou náladu, konečně je to jedno.
Na promenádě první osoba, kterou potkáváme, je zbytečné jej jmenovat. Prochází se sám, vážně a okamžitě se na mě dívá. Nevidím ho.
Dnes večer dávají „Hezkou parfumérku", umírám touhou ji jít vidět, zajíždíme k Théâtre Français požádat o lóži. Zase ten hrabě, a tentokrát se na mě dívá s takovou jistotou a malým úsměvem, jako by mě znal. Myslím, že je šílený. Nemohu si to chování jinak vysvětlit. Protože kdyby mě zajímal (což nepřipouštím, nemyslím si o sobě dost na to, abych zaujala psa. Jsem ubohá), mohl být představen. Opravdu si myslím, že je šílený.
Ani jedna lóže v divadle, je mi líto. Hraju ruletu s Paulem. Jdu si lehnout v devět hodin, modlím se k Bohu především. Mám Mu tolik co prosit, nemyslím, že mi dá, oč prosím.
[Škrtnuto: Tlučte]
Ale prosím stále a doufám.
Čekejme, čekejme ještě, první den mého štěstí!..
Rozhodla jsem se už nejít k Worthovi, ale k Laferrièrovi a Querteuxovi. Worth je příliš masivní a přísný.
Nejsem nic než necitlivá snílka, bez budoucnosti a plná ambicí, ale já vás atd.
Zapomněla jsem říct, že můj kmotřenec tam byl se svým tátou. Celá ta německá rodina se na mě dívá se zuřivostí kvůli tomu nešťastnému klobouku. Kočí a sluha na vyjížďku oblečeni neuvěřitelně ve světlém pruhovaném hedvábí (léto, polovenkov).
[Marie škrtla nedokončené věty:
vzít
Kdybych potkala vévodu z Ha
Pověsit pros
musím ana
modré šaty a
Budík v
Nikdy ne
Hraběnka není
munice
Jsem dosti
velmi velký oběd s]
Než uzavřu tuto knihu, trochu jsem si prohlédla ty staré. Jak to dělá radost. Ty útržky deníků také...
Moje vytržení, moje názory, moje myšlenky. Doba, kdy jsem myslela na vévodu z Hamiltonu, mi připadá neuvěřitelná, myslím, že nikdy nebyl. A Boreel mi připadá jako sen, pohádka, rozesmál mě, jak se člověk usmívá, když vidí hrát si dítě a říkat naivní věci.
Šťastné dny našeho dětství, kdy jsme říkali táta! máma! Dny štěstí a nevinnosti, ach jak jste už daleko. Zvláštní je, že to znamená tehdejší , dítě, a za rok budu dnešní já považovat za dítě také, a tak dál. Je to přece jen hloupé.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „put down" — položit, složit.