Sobota, 7. února 1874

Dnes večer máme „Hernani", na které jsem se tak těšila. Allard přijde ve dvě hodiny, učeše mě, spěchá, a zase mě učesal tak, jak nemám ráda. Kvůli účesu nejdu ven, ale protože mám ve zvyku vyjít, jdu do zahrady, třikrát projdu celou alejí sem a tam, vidím přijíždět Augusta, nasedám do kočáru a jedu bez klobouku až k Anitchkoffovým. Brunet přijde a já se vracím domů.
K večeři jsem si účes rozebrala, nelíbil se mi. Učešu se jako vždycky; docela dobře (modrá róba nádherná, dobře), jen záda trochu křivě. Celkem dobře. Máma, má teta a Dina mají také velmi krásné róby.
Abychom se dostaly na místo, musíme následovat nekonečnou řadu kočárů; pochodně v ulicích, žandáři, policisté, konečně je přehlídka dokonalá, pro sebe bych nevykonala víc. Služebnictvo rozestavěno jako sochy na všech stranách, na schodištích, jedním slovem vše je ve slavnostním úboru, majestátní a krásné.
Sedíme v páté řadě, ale ne uprostřed sálu; velmi dobrá místa, téměř nejlepší. Sál nemůže být skvělejší. Vše, co je bohaté, krásné a elegantní. Souvoroffová, její dcera a ta druhá, Galvová s mladou dámou a tou německou paní jsou po straně jako minule. Ta malá, kterou mám ráda, je v bílém muselínu; je tak milá, tak klidná. Její tvář se rozzáří, jen když se na ni otec dívá nebo s ní mluví. Ona na něj hledí s takovou láskou, i on vypadá laskavě. Tyto dámy mají velmi krásné róby, zvláště Galvová. Bylo tam mnoho mužů a jak si přeji. Naproti mně jsem měla Fürstenberga s jakýmsi jeho poručníkem [Mezi řádky: jeho otce, kterého jsem pokládala za vychovatele] a dvěma jakýmisi tetami. Obula jsem si pantofle, mám malou nožku a dívala jsem se na ni. Zdálo se mi, že tam je jakási malá
lavička, ale dost zvláštního tvaru, s kterou jsem si pohrávala. Když jsem se po prohlídce lóží obrátila k Dině, řekla mi:
Cos to udělala? Vždyť jsi mu strhla klobouk, on nešťastník táhne a dívá se na tebe, abys pustila, ale ty se nedíváš. A v tu chvíli spatřím ten klobouk v rukou Fürstenberga v příšerném stavu. Nevěděla jsem, co dělat, zčervenala jsem, ale neomluvila jsem se. Viděl mé rozpaky a dělal, jako by nic neviděl, ani klobouk, ani mě. Jen ten poručník a jedna z tet po mně vrhli pohled. Jak jsem se hanbila, jen si pomyslete, je to Němec a ještě s německou tetou!
Pas v živůtku mám trochu příliš utažený a pas mě bolí. Toužila jsem, aby dějství skončilo, abych se mohla upravit, už jsem to nemohla vydržet.
Paní Vigierová má pozoruhodně krásné a bohaté kostýmy a náramně jí sluší. Všichni ostatní umělci jsou výborní.
Předali jí kytici, giganta mezi giganty, nesenou čtyřmi muži na popruzích a následovanou pány Lewinem, Prodgersem atd., potom ještě jednu obrovskou kytici, která však vypadala jako dítě vedle té první, jež byla neuvěřitelná. Ještě asi padesátka kytic házených a předávaných, šest chudých děvčátek s květinami a první z nich proslovila malou řeč Vigierové, která jí podala ruku, kterou ubožátko políbilo. Zkrátka divadelní efekty a podívaná byly skvělé. Potlesk nebyl dost vřelý. Její hlas od loňska popraskal ještě víc.
V přestávce vycházím s Paulem do chodby. Živůtek mě už netlačí, je chladno a příjemně... Souvoroffová také vychází. Všichni muži vycházejí.
Kdo je ten krásný muž? ptá se mě máma a ukazuje na barona Finota, který byl za námi v křeslech.
To je Finot, kvůli kterému jsem se červenala dva roky, taková obluda, neboť vpravdě se mi dost nelíbí, obličej jako Lavrov. Jaký krásný muž, jeho žena bude šťastná, je milý, tlustý.
S mámou vycházíme ve druhé přestávce. Dívají se na mě hodně, dokonce až příliš.
Když jsem se ptala, kde asi může být hrabě de Lambertye, a už jsem ho měla za odjetého, objeví se se svým
věčným úsměvem, dvakrát projde kolem a dívá se na mě zblízka, pan Gambart byl přede mnou a já ten úsměv velmi statečně opětovala. Páni Barnola, Warrodel, Howard, Tebbitt a dokonce i baron se k nám přiblížili, ten poslední, velmi laskavý, bude mít tu čest přinést nám lístky na karneval!
– Jaké skvělé toalety máte, slečno, a pořád nové.
– Vždy jednoduché, pane, a stále stejné.
Celý ten bataklán, který mám ráda, je na chodbě, každou přestávku tam jdu s mámou, jak si přeji. Téměř začínalo poslední dějství, když paní Howardová a Lise prošly nedaleko
nás, aby odešly, jdu se s nimi setkat.
Předtím
než se to stalo, jak jsem stála, abych se dívala, paní Howardová mě uviděla, řekla to Lise, která vstala, aby mě viděla, Tebbitt také vstal;
pozdravila jsem s grácií a chvíli jsme se na sebe dívali s úsměvem. Jak ráda bych měla za bratra takového chlapce, jako je Tebbitt.
Během toho večera jsem myslím dvakrát bezděčně zavadila o hlavu malého Fürstenberga, byla jsem rozzuřená, on také, myslím. Lambertye se na mě pokaždé dívá. Když se vracím na poslední dějství, u dveří potkávám Lucariniho: Dobrý den, jak se máte, dobře, sbohem. To jsou slova, která jsme si vyměnili. Lambertye byl docela blízko, také procházel, ale zastavil se. V tu chvíli Paul:
Kdo je to? Rus?
Stále jsem byla u dveří (první napravo), zády k jevišti, a Paul naproti a Lambertye za Paulem. Mluvila jsem pro oba dva:
To je Lucarini, [pokračování nesrozumitelné].
Musela jsem trochu zdvihnout oči, abych viděla svého bratra. A to zvíře se usmívalo, nakonec, když jsem cítila, že se začervením, prošla jsem ke křeslům.
Je to okouzlující, skvělý a jak si přeji večer. Jen... jen má teta místo toho, aby zůstala čekat v předsíni, já mám čekání na konci velmi ráda, nás strhla běžet za kočárem, který jsme vzaly u hotelu des Anglais. Tato příhoda mi pokazila konec a poslední dojem.
Byli tam všichni. A ostatně jsem velmi spokojená.
Našla jsem kousek papíru, který vklouzl mezi stránku 102. [V sešitě uloženém v B.N.F. se nenachází.]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „up and down".
Pozn. překl.: V originále anglicky: „policemen".
Pozn. překl.: V originále anglicky: „closely".