Pátek 23. ledna 1874

Zbývá jen minuta a my utíkáme nastoupit do vagonu. V Monaku všichni vystupují a člověk vidí, jak se všichni ti živočichové vrhají na kočáry. Otevírají rulety a my přihlížíme tomu obřadu. Skoro první, koho uvidím, je slečna Hirschler, ta hezká Vídeňanka, přítelkyně Sophie Warrodel. Vezmu ji s sebou na oběd, s Paulem a se mnou. V sále všichni ti živočichové jedí a sotva jsme našli stůl. Je horko jako na dostizích (modré šaty, ujde to). Chtěla jsem vzít Herminii Hirschler na Tir, ale její matka nechtěla utratit dvacet franků, říkala, že to trvá příliš dlouho. Prasata! Jdeme tedy my tři – já, Dina a Paul. Je tam jen málo lidí, začala jsem se nudit, když [Poznámka: Nechci říct, že jsem se nudila a že se Lambertye (jmenuje se Edouard) bavil, když jsem psala „začala jsem se nudit, když“, chtěla jsem napsat přicházejí Galveovi atd. atd., ale když jsem si vzpomněla na Lambertyeho, který přišel pózovat blízko nás, a protože přišel před jejich příjezdem, chtěla jsem věci uvést podle pořadí, a napsala jsem to nevhodně] – Lambertye přijde k nám na stranu, projde dost blízko nás a zůstane tam dlouho Ale naštěstí. V půl třetí přicházejí Galveovi, Souvoroff, Centifolia atd. atd. Pookřeji. Kněžna Souvoroffová se mě zeptala rusky:
„Je to křeslo obsazené?“
„Ne, není obsazené,“ odpovídám jí. Řekla mi, že vlak měl zpoždění, že byla v kostele, zpívali Te Deum při příležitosti svatby naší velkokněžny Marie. Seděla vedle mě docela blízko bariéry. Zavolala sestru, ale ta řekla, že se bojí, že sem často doletí broky. Na to říkám paní Souvoroffové, že je zakázáno střílet do strany, což ona opakuje nahlas paní Galve.
„Teď už je po všem,“ říkám jí.
„Prý ještě něco bude.“
Velmi se mi líbí, jak mluví, zvláště když přišla sednout si k bariéře a řekla: „Já se ničeho nebojím!“ Mluvila pořád rusky, ještě jsme si vyměnily pár slov. Mělo začít útěšné kolo a všichni vstávají, chodí a povídají si, než se postaví na místo. Pořád jsem měla ocelové podpatky, na které se lidé hodně dívali. Kolem čtvrté vcházím do salonů, je tam tolik lidí, že jsem překvapená a pobavená. Zatímco máma hrála u stolu a já byla vedle ní, paní Korsikoffová hrála vedle mě. Dlouho na mě hleděla tak laskavýma očima, že jsem k ní otočila hlavu, a ona tak mile řekla, tak laskavým hlasem: „Jste tak milá, tak krásná.“ Byla jsem v rozpacích a myslím, že jsem řekla: „Je to možné?“ Mám ji ráda, protože se jí líbím a vypadá laskavě. Kníže z Fürstenbergu se na mě na Tiru dlouho díval, ten malý darebák!
Co to se mnou je, že se na mě všichni dívají?!! Stůl jsme si zamluvili předem, k večeři nás je šest – já, máma, teta, Dina, Paul, Walitský a Stiopa.
Lambertye vešel s dalšími dvěma, ale nezůstává. Pan Blanc pořádá večeři pro všechny střelce dole, přímo na Tiru. Jak jsou tam šťastní! Lambertye se rozplýval blahem, napůl vleže na pohovce v prvním sále, mezi hezkou ženou, která je s Galveovými (odešly ve čtyři), a kněžnou Souvoroffovou. To je blažená ošklivka.
Večer jdeme s jdu s Dinou a Walitským podívat se na ohňostroj a na Tir osvětlený barevnými lampiony, na trávníku obrovskými písmeny: 1874 – Sir W Call.
Pomyslela jsem si, že to mohl být vévoda z Hamiltonu... Jsem spokojená i s dneškem. Za tři roky se vrátím do Nice, abych sama uspořádala tu večeři pro střelce a předsedala jí. Časem ukážu, co ve mně je. Ale strašné, smutné a příšerné, ano příšerné, je to, že je všechno u konce! Ještě tomu nemohu uvěřit. A přesto je to pravda! Letos už nic. Sbohem, dostihy, Tiry, Monte Carlo, sbohem! Jak vás miluji, i pro vás samotné, a kvůli všemu, co se s vámi pojí!
Teď se musím jako želva zahrabat do suchého listí a spát, dokud zase nevyjde moje slunce.
Však já všem těm partám, které miluji, ukážu, co ve mně je. Milé party, jak jste okouzlující! Jste to, co mám nejraději, sbohem, sbohem! Ne, nashledanou!!!
Před odjezdem pětihodinového vlaku tam bylo pár známých. Ostatně byla jsem trochu taková, jak mám ráda, jen trochu.
Kněžna Souvoroffová je velmi krásná, loni jsem si ji pořádně neprohlédla. Centifolia je rozkošná, ale dnes trochu mizerná.
Tak ráda bych viděla ty holubí katy. Sestoupili jsme až na předposlední terasu, kde stálo: Vstup veřejnosti zakázán.
Jednoho dne, jednoho dne přijde, kdy se po celé zemi mé jméno bude ozývat jako hrom, party třesoucí se pod mými zákony, mé salony se stanou ctižádostí králů.
Ale všichni muži se na mě dívají. Mám ráda modré šaty, mám v nich tak štíhlý pas.
škrtnutoZase jeden šťastný den. Dva šťastné dny. Děkuji Ti, můj Bože.
Vracíme se osmihodinovým vlakem jako většina. Jdeme do London House, jím uzeného lososa a rozkošnou hrušku a vracím se domů, zatímco máma, teta, Paul, Walitský a slečna Kolokolzoff zůstávají na večeři.
na okraji
Ať se mi nikdo nevysmívá, že nazývám štěstím to, co jím není. Teď je to pro mě štěstí. Pod štěstím si představuji něco úplně jiného než ostatní. Detaily tvoří obraz.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „in sproposito“. Marie komentuje své vlastní psaní. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „for the sake of associations“. ↩