Pátek, 23. ledna 1874

Zbývá jen minuta a běžíme se dostat do kočáru. V Monaku všichni vystupují a člověk vidí, jak se všichni ti živočichové vrhají na kočáry. Otevírají rulety a my přihlížíme té ceremonii. Téměř první osoba, kterou vidím, je slečna Hirschler, ta hezká Vídeňanka, přítelkyně Sophie Warrodel. Beru ji s sebou na snídani s Paulem a se mnou. V sále všichni ti živočichové jedí a sotva jsme mohli najít stůl. Je horko, jako při závodech (modré šaty, docela dobře). Chtěla jsem vzít Herminii Hirschler na Střelnici, ale její matka nechtěla utratit dvacet franků, říkala, že to trvá příliš dlouho. Prasata! Jdeme tedy my tři — já, Dina a Paul. Je tam jen málo lidí, začala jsem se nudit, když [Poznámka: Nechci říct, že jsem se nudila a že se Lambertye (jmenuje se Edouard) bavil, když jsem psala „začala jsem se nudit, když", chtěla jsem napsat přicházejí Galveovi atd. atd., ale když jsem si vzpomněla na Lambertyeho, který přišel pózovat blízko nás, a protože přišel před jejich příjezdem, chtěla jsem věci uvést podle pořadí, a napsala jsem to nevhodně] — Lambertye přichází k naší straně a prochází dost blízko nás, zůstává tam dlouho. Ve dvě hodiny třicet přicházejí Galveovi, Souvoroff, Centifolia atd. atd. Jsem osvěžena. Princezna Souvoroff se mě zeptala rusky:
— Je to křeslo obsazené?
— Ne, není obsazené, odpovídám jí. Řekla mi, že vlak měl zpoždění, že byla v kostele, zpívali Te Deum při příležitosti svatby naší velkovévodkyně Marie. Seděla vedle mě docela blízko bariéry. Zavolala svou sestru, ale ta řekla, že se bojí, že sem často doletí broky. Na to říkám paní Souvoroff, že je zakázáno střílet do strany, což ona opakuje nahlas paní Galve.
— Teď už je po všem, říkám jí.
— Říká se, že ještě něco bude.
Její způsob mluvení se mi velmi líbí, zvláště když přišla sednout si k bariéře a řekla: „Já se ničeho nebojím!" Mluvila pořád rusky, ještě jsme si vyměnily pár slov. Mělo začít útěšné kolo a všichni vstávají, chodí a povídají si, než se postaví na místo. Stále jsem měla své ocelové podpatky, na které se hodně lidí dívalo. Kolem čtvrté hodiny vcházím do salonů, je tam tolik lidí, že jsem překvapená a pobavená. Zatímco máma hrála u stolu a já byla vedle ní, paní Korsikoff hrála vedle mě. Dlouho na mě hleděla tak laskavýma očima, že jsem k ní otočila hlavu, a ona tak mile řekla, tak laskavým hlasem: Jste tak milá, tak krásná. Byla jsem zmatená a myslím, že jsem řekla: Je to možné? Mám ji ráda, protože se jí líbím a vypadá laskavě. Kníže z Fürstenbergu se na mě dlouho díval na Střelnici, ten malý darebák!
Co to se mnou je, že se na mě všichni dívají?!! Rezervovali jsme stůl předem, k večeři nás je šest — já, máma, teta, Dina, Paul, Walitský a Stiopa.
Lambertye vešel s dalšími dvěma, ale nezůstává. Pan Blanc pořádá večeři pro všechny střelce dole přímo na Střelnici na holuby. Jak jsou tam šťastní! Lambertye se rozvaloval, napůl položený na pohovce v prvním sále, mezi hezkou ženou, která je s Galveovými (odešly ve čtyři hodiny), a princeznou Souvoroff. To je blažená ošklivka.
Večer jdu s Dinou a Walitským sledovat ohňostroj a osvětlení Střelnice s barevnými lampiony a na trávníku obrovskými písmeny: 1874 — Sir W Call.
Pomyslela jsem si, že to mohl být vévoda z Hamiltonu... Jsem spokojená i s dneškem. Vrátím se do Nice za tři roky, sama pořádám tu večeři střelců a budu jí předsedat. Ukážu s časem, co ve mně je. Ale co je strašné, smutné a příšerné, ano příšerné, je, že je všechno u konce! Ještě tomu nemohu uvěřit. A přesto je to pravda! Už nic tento rok. Sbohem závody, Střelnice, Monte Carlo, sbohem! Jak vás miluji, i pro vás samotné, a pro vzpomínky s vámi spojené!
Teď se musím zakopat do vyschlého listí a spát, dokud se mé slunce neobjeví znovu, jako želvy.
Ukážu jim dobře všem těm partám, které miluji, co ve mně je. Milé party, jak jste okouzlující! Jste to, co mám nejraději, sbohem, sbohem! Ne, nashledanou!!!
Bylo tam několik známých před odjezdem pětihodinového vlaku. Ostatně byla jsem trochu taková, jak mám ráda, jen trochu.
Princezna Souvoroff je velmi krásná, minulý rok jsem ji neviděla dost. Centifolia je rozkošná, ale dnes trochu mizerná.
Tak ráda bych viděla kata holubů. Sestoupili jsme až na předposlední terasu, kde bylo Vstup veřejnosti zakázán.
Jednoho dne, jednoho dne přijde, kdy po celé zemi se mé jméno bude ozývat jako hrom, party třesoucí se pod mými zákony, mé salony se stanou ctižádostí králů.
Ale všichni muži se na mě dívají. Miluji modré šaty, mám s nimi tak štíhlý pas.
Vracíme se osmihodinovým vlakem jako většina. Jdeme do London House, jím uzený losos a rozkošnou hrušku a vracím se domů, nechávám mámu, tetu, Paula, Walitského a slečnu Kolokolzoff večeřet.
[Na okraji: Ať se mi nikdo nevysmívá, že nazývám štěstím to, co jím není. Teď je to pro mě štěstí. Rozumím štěstí úplně jinak než ostatní. Detaily tvoří obraz.]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „in sproposito" — nevhodně, nepřiměřeně. Marie komentuje své vlastní psaní, ukazuje svůj proud vědomí.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „for the sake of associations" — pro vzpomínky spojené s místy.