Neděle 18. ledna 1874

Do kostela jsme to nestihly, stavíme se u Simone pro bílé šaty a vracíme se domů. Dalo mi hodně práce se učesat (hnědé šaty, sluší). Teta, já, Dina, a jedeme vyzvednout Strikery, č. 1 jede s námi a č. 2 s Paulem v jiném kočáře. Není tam to nebeské těleso, které dává světlo atd. Je rozkošně chladno. Ach! O kolik raději mám takové počasí! Cítím se svobodná, veselá...
Protože Paul a Striker pořád nejeli a my už jsme minuly vilu Gambart, často jsme se ohlížely a zdálo se mi, že je právě vidím, Dina se po nich podívala dalekohledem, ale ó hrůzo! je to kníže Fürstenberg. Doufám aspoň, že neviděl ten bino-eie.
Tentokrát tu není tolik kočárů a na tribunách téměř žádné dámy, a to jsem ráda, nejsem ubohá a zdrcená. Ale přece je tu hodně lidí, a po pravdě řečeno abych řekla přesněji, byli tu skoro všichni jako minule, jenže v kočárech. Lambertye projel kolem našeho landau dvakrát. Dnes ho nemám v nenávisti. To vyžaduje vysvětlení. No, je to velmi jednoduché, jsou dny, kdy se na něj nemohu podívat, tolik ho nenávidím, nejraději bych mu vyškrábala oči, a pak jsou jiné, kdy ho snáším docela dobře, dnes ho snáším.
Centifolia v černém, k tomu černý klobouk ve stylu Direktoria, okouzlující a originální. Usadí se docela blízko nás. Všichni muži u jejího kočáru, ubohý Émile d’Audiffret u ní se rozplývá, je uchvácen, usměvavý, inspirován. Má pravdu, protože je tak krásná. Není to banální krása, člověk se v tom musí vyznat. Sázím pokaždé a vždycky prohraji, v předposledním dostihu jsem vsadila na Woertha a na posledním skoku padl jako mrtvý, ostatně byli tři a ani jeden nepřekonal tu poslední překážku.
Byla jsem v té chvíli u tribuny s Dinou a Paulem, vyřítily jsme se, a když jsme cestou potkali Strikera, běžíme k ubohému Woerthovi, kterého zvedli, měl krev na krku a hrudi. Jdeme ke kočáru, Dina zůstává s č. 2 a Paulem, a já, teta a č. 1 jdeme na tribunu úplně nahoru, odtud je vidět na celé závodiště. Než jsme se tam usadili, byla jsem poprvé v životě přímo ve vážišti, „kde se jeho hlava mísila s ostatními,“ konečně jsem viděla vážiště, viděla jsem hned žlutou, hned modrou čepici na váze; viděla jsem koně, které osedlávali, viděla jsem, jak na ně nasedají, slyšela jsem velké sázky, viděla jsem... ach už nevím, co jsem viděla, jen jsem spokojená. Je to pro mě aspoň něco nového. Prošli jsme to tam celé až k vojenské kapele. To je velmi dobrý nápad, mít tu orchestr, připomíná mi to Báden. Milovaný Báden!
Když jsem byla v kočáře před druhým dostihem, Lambertye znovu projel kolem, ale ne aby se na mě podíval (dodávám to, abych později při čtení těchhle hloupostí nemyslela, že ten nešťastník projížděl pokaždé kvůli mně; ostatně jsem si nikdy nemyslela, že se na mě dívá. Všimla si toho první právě teta). Přeskočil malý potůček, přiznávám, že jsem si co nejvroucněji přála, aby spadl do něj po hlavě spadl tváří do bahna.
Teta si to přála nahlas.
Poslední dostih (budu probírat všechny dostihové programy, které mám, najdu jeho jméno, zdá se mi, že to už není nyní, ale tehdy, znovu vidím ten šedivý a deštivý den, kdy tančil kolo s paní Randouinovou atd.) byl velmi zajímavý, Roitelet barona Finota (mimochodem, barona Finota jsem hrozně chtěla vidět, prý je tady) a la Prasle Barresseho, běželi vyrovnaně až do konce, tak živě bojovali o cenu, že mi bušilo srdce, postavila jsem se na špičky a neodvážila se dýchat, chtěla jsem vzlétnout, la Prasle zvítězila, ale o tak málo, že sama tomu nevěřím, ale číslo to ukázalo. Z tribuny seběhnu velkými skoky, a tím jsem docílila, že se na mě lidé dívali. Neskákala jsem špatně, ale s grácií a jako žena.
Vést se mnou kotilón jsem si vybrala č. 1; č. 2 kvůli tomu málem plakal, říká Paul.
Několik kol po Promenádě. Slečna de Galve a slečna Choupinská u okna. Lambertye na kozlíku toho monstra. Opravdu nevím, komu to monstrum patří, ale je velmi pohodlné a originální.
Paul chystá kotilón, lepí, aranžuje, dělá si důležitého. Bída. Salon je celý předělaný atd. atd.
Nezajímá mě to vůbec! Co mi na tom... Když jsem stoupala na tribunu, myslela jsem na to, jak tam loni stoupal on (stráví zimu v Egyptě). Když jsem procházela kolem Gioie, která seděla na své malé terase se Soubise, vzpomněla jsem si, jak jsem ho minulý rok cestou na dostih viděla s ní na stejné terase. Když jsem byla na tribuně a dívala se do vážiště na všechny ty hlavy, myslela jsem na to, že jsem tam před několika měsíci viděla jeho hlavu.
Neudělám ani krok, aniž by se mi vynořila nějaká vzpomínka. A pomyslet, že je to láska z ulice! Rozhodně musím mít nějaký cíl, zájem, a měla jsem jeden, a... ach! Stará písnička!
Když jsem nadělala tolik povyku kvůli lásce z ulice, co by teprve bylo, kdyby... A co víc, kdybych ho znala, kdybych byla velká, kdyby mi dělal dvůr a kdyby se oženil, to by teprve bylo strašné! Ještě mám vlastně štěstí. Vždyť po pravdě řečeno nemám Žádný muž, kterého známe, se mi nikdy nelíbil. A žádný z těch, které známe, se mi líbit nebude.
Ostatně mezi tvářemi příliš nerozlišuji, s výjimkou několika nepřekonatelných antipatií. Jeden jediný se mi líbil, ale již není. Mám ráda všechny a nikoho. Je zvláštní, že muž bez titulu nikdy nepřitáhne mou pozornost, nikdy mi nepřipadá hezký muž, který není prvotřídní.
Jsem dnes šťastná, byla jsem na dostizích, abych si ulovila nějaké vzrušení, měla jsem „sladké vzpomínky“, jsem plná nadšení, chtěla bych odletět daleko, srdce jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Aspoň jsem něco cítila; viděla jsem ho.
Onehdy večer v divadle mě napadla taková úvaha. Jak jsou lidé podivná zvířata, zatímco ostatní bytosti se spokojují s tím, že jedí, pijí, tančí a spí, lidé vymýšlejí, že skládají různé zvuky tak, aby vytvořily melodie, kritizují je, jedna se jim zdá dobrá, druhá špatná, vidí rozdíl mezi velkým nosem a malým nosem; rozlišují hlasy, rozlišují barvy, vědí, co je dobrý nebo špatný vkus, vymýšlejí všelijaké čárečky a značky a kvítka na ozdobu, učí se, jak chodit, nakonec vymýšlejí, jak pohybovat nohama tak, aby z toho vznikly kroky – i ten nejmenší rozdíl se pozná. A proč se starý pes nechce omladit, zůstává starý, jaký je, zatímco člověk se upravuje, pudří se, maluje se. A co mě udivuje – vidí sebemenší věci, dělají rozdíly mezi obrazy, jeden jim připadá příliš světlý, druhý příliš tmavý, oni... a ne, to téma je na mě příliš široké, chápu, co chci říct, ale neumím to vyjádřit, a navíc musím spát.
Tenhle hloupý deník mi i tak zabírá příliš mnoho času.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „that sort of weather“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: „bino-eie“ je Mariin hravý tvar utvořený z anglického „binocular“ (dalekohled); slovní hříčka zůstává v originále. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „melts away“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „jump“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „we rushed“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „turf“. ↩
Pozn. překl.: „Pesage“ – místo na závodišti, kde se váží jezdci a koně. ↩
Pozn. překl.: „Champignon“ (houba) – zde obrazně pro jezdce v barevných barvách, kteří vizuálně připomínají houby. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „the military band“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „mi sono levata sulla punta dei piedi e non osavo respirare vorrei volare“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: „Affection de rue“ – láska k někomu, koho vidí pouze na veřejnosti, nikdy se nesetkali formálně. ↩