Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 18. ledna 1874

Přijdeme pozdě do kostela, stavíme se u Simone pro mé bílé šaty a vracíme se domů. Měla jsem velké potíže s účesem (hnědé šaty, pěkné). Teta, já, Dina, a jedeme vyzvednout Strikery, č. 1 jede s námi a č. 2 s Paulem v jiném kočáře. Není tam to nebeské těleso, které dává světlo atd. Je rozkošný chlad. Ach! Jak moc dávám přednost takovému počasí! Cítím se svobodná, veselá...
Protože Paul a Striker nejeli, a my už jsme minuly vilu Gambart, dívaly jsme se často dozadu a zdálo se mi, že jsou to oni, koho právě vidím, Dina se na ně podívala dalekohledem, ale ó hrůzo! je to kníže Fürstenberg. Doufám přinejmenším, že neviděl ten dalekohled.
Tentokrát tu není tolik kočárů a na tribunách téměř žádné dámy, a jsem tomu ráda, nejsem ubohá a zdrcená. Ale přece je tu hodně lidí, a abych řekla přesněji, byli tu skoro všichni z minulého výletu, ale v kočárech. Lambertye projel kolem našeho landau. Dnes ho snesu. To vyžaduje vysvětlení. No, je to velmi jednoduché, jsou dny, kdy se na něj nemohu podívat, tolik ho nenávidím, ráda bych mu vyloupla oči, a pak jsou jiné, kdy ho snáším docela dobře, dnes ho snáším.
Centifolia v černém, také černý klobouk z doby Direktoria, okouzlující a originální. Usadí se docela blízko nás. Všichni muži u jejího kočáru, ubohý Émile d'Audiffret se u ní rozplývá, je uchvácen, usměvavý, inspirován. Má pravdu, protože je tak krásná. Není to banální krása, musí se v tom vyznat. Sázím pokaždé a vždycky prohraju, v předposlední dostihové soutěži jsem vzala Woertha a na posledním skoku padl jako mrtvý, ostatně byli tři a ani jeden nepřekonal tu poslední překážku.
Byla jsem v té chvíli u tribuny s Dinou a Paulem, vyhrnuly jsme se vpřed, a potkavše cestou Strikera běžíme k ubohému Woerthovi, kterého zvedli, měl krev na krku a hrudi. Jdeme ke kočáru, Dina zůstává s č. 2 a Paulem, a já, má teta a č. 1 jdeme na tribunu úplně nahoru, odtud je vidět na celé závodiště. Než jsme se takto usadily, poprvé v životě jsem vstoupila přímo do vážiště, „kde se jeho hlava mísila s ostatními," konečně jsem viděla vážiště, viděla jsem hned žlutou, hned modrou čepici na váze; viděla jsem koně, které osedlávali, viděla jsem, jak je nasedali, slyšela jsem velké sázky, viděla jsem... ach už nevím, co jsem viděla, jen jsem spokojená. Je to přinejmenším něco nového pro mě. Prošly jsme celou cestu až k vojenské kapele. Je to velmi dobrý nápad, že mají orchestr, připomíná mi to Báden. Milovaný Báden!
Když jsem byla v kočáře před druhým dostihem, Lambertye znovu projel kolem, ale ne aby se na mě podíval (dodávám to, abych později při čtení těchto hlouposti nemyslela, že ten nešťastník projížděl pokaždé kvůli mně; ostatně jsem nikdy nemyslela, že se na mě dívá. Má teta si toho všimla jako první). Přeskočil malý potůček, přiznávám, že jsem mu přála ta nejvroucnější přání — aby spadl tváří do bahna.
Má teta si to přála nahlas.
Poslední dostih (budu probírat všechny dostihové programy, které mám, najdu jeho jméno, zdá se mi, že to už není nyní, ale tehdy, znovu vidím ten šedivý a deštivý den, kdy tančil kolo s paní Randouinovou atd.) byl velmi zajímavý, Roitelet barona Finota (mimochodem, barona Finota jsem naprosto chtěla vidět, říká se, že je zde) a la Prasle Barresseho, byli rovnocenní až do konce, tak živě bojovali o cenu, že mi bušilo srdce, postavila jsem se na špičky a neodvážila se dýchat, chtěla jsem vzlétnout, la Prasle zvítězil, ale o tak málo, že sama tomu nevěřím, ale číslo to ukázalo. Velkými skoky sestupuji z tribuny, tím jsem dosáhla toho, že se na mě lidé dívali. Neskákala jsem špatně, ale s grácií a jako žena.
Vybrala jsem si, aby se mnou vedl kotilion č. 1; č. 2 tím téměř plakal, říká Paul.
Několik kol po promenádě. Slečna de Galve a slečna Choupinská u okna. Lambertye na sedadle toho monstra. Rozhodně nevím, komu patří to velmi pohodlné a originální monstrum.
Paul upravuje kotilion, lepí, aranžuje, dělá si důležitého. Bída. Salon se přestavěl atd. atd.
Nezajímá mě to vůbec! Co mi na tom... Když jsem vystupovala na tribunu, myslela jsem na to, jak on vystupoval (stráví zimu v Egyptě) minulý rok. Když jsem procházela kolem Gioi, která seděla na své malé terase se Soubise, vzpomněla jsem si, jak jsem ho minulý rok cestou na dostih viděla s ní na stejné terase. Když jsem byla na tribuně a dívala se do vážiště na všechny ty hlavy, myslela jsem, že jsem viděla jeho hlavu, před několika měsíci, tam.
Neudělám ani krok, aniž by se mi nevynořila vzpomínka. A pomyslet, že je to láska z ulice! Musím naprosto mít cíl, zájem, a měla jsem jeden, a... ach! Stará písnička!
Když jsem dělala tolik hluku kvůli lásce z ulice, co by tedy bylo, kdyby... Ale ještě více, kdybych ho znala, kdybych byla velká, kdyby mi dělal dvůr a kdyby se oženil, to by teprve bylo strašné! Jsem ještě docela šťastná. Žádný muž, kterého známe, se mi nikdy nelíbil. A žádný z těch, které známe, se mi líbit nebude.
Ostatně moc nerozlišuji mezi tvářemi, s výjimkou několika nepřekonatelných antipatií. Jeden jediný se mi líbil, ale již není. Mám ráda všechny a nikoho. Je zvláštní, že muž bez titulu nikdy nepřitáhne mou pozornost, nikdy nepovažuji za přitažlivého muže, který není prvotřídní.
Jsem dnes šťastná, byla jsem na dostizích pro výlov nějaké emoce, měla jsem „sladké vzpomínky", jsem inspirována, chtěla bych odletět daleko, mé srdce jako by chtělo vyskočit ven. Přinejmenším jsem něco cítila; viděla jsem ho.
Minulý večer v divadle jsem si dělala následující úvahu. Jak jsou lidé podivná zvířata, zatímco ostatní bytosti se spokojují s tím, že jedí, pijí, tančí a spí, lidé skládají různé zvuky tak, aby vytvořily melodie, kritizují je, zjišťují, že jeden je dobrý, druhý špatný, vidí rozdíl mezi velkým nosem a malým nosem; rozlišují hlasy, rozlišují barvy, vědí, co je dobrý nebo špatný vkus, vymýšlejí všechny druhy malých čar a značek a květů k ozdobě, studují způsob chůze, nakonec vymysleli, jak pohybovat nohama tak, aby z toho vznikly kroky — i ten nejmenší rozdíl se pozná. A proč starý pes se nechce omladit, zůstává starý, jaký je, zatímco člověk se upravuje, pudří se, maluje se. A co mě udivuje — vidí sebemenší věci, dělají rozdíly mezi obrazy, zjišťují, že jeden je příliš světlý, druhý příliš tmavý, oni... a ne, látka je pro mě příliš rozsáhlá, chápu, co chci říct, ale neumím to vyjádřit, a pak je třeba spát.
Tento hloupý deník mi bez toho zabírá příliš mnoho času.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „that sort of weather" (takové počasí). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky „bino-eie" – Mariina hravá fonetická podoba slova „binocular" (dalekohled). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „melts away" (rozplývá se) – romantické zmalátněním. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „jump" (skok) – jezdecký termín. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „we rushed" (vyhrnuly jsme se) – vzrušení a spěch. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „turf" – závodní dráha; anglický jezdecký termín. ↩
Pozn. překl.: „Pesage" – místo na závodišti, kde se váží jezdci a koně. ↩
Pozn. překl.: „Champignon" (houba) – zde obrazně pro jezdce v barevných barvách, kteří vizuálně připomínají houby. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „the military band" (vojenská kapela). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „mi sono levata sulla punta dei piedi e non osavo respirare vorrei volare" – postavila jsem se na špičky a neodvážila se dýchat, chtěla jsem vzlétnout. ↩
Pozn. překl.: „Affection de rue" – láska k někomu, koho vidí pouze na veřejnosti, nikdy se nesetkali formálně. ↩