Středa 31. prosince 1873

Měla jsem chuť jít na Le Canard à trois becs. Walitský šel sehnat malou přízemní lóži a jdeme, ale to potěšení nám, jak jinak, otráví všelijaké nepříjemnosti a hubování, jako obvykle, a přece jsem si na to dodnes nezvykla. Nijak se nestrojím, jdu ve starých fialových šatech a zůstávám za všemi. Lidí tam není mnoho, ale končím, protože do půlnoci, do začátku nového roku, zbývá jen deset minut. Vstupuji do něj s ním; jsem zavřená ve svém pokoji, vlasy rozpuštěné, v košilce, přede mnou jeho fotografie a hodiny ze salonu, které jsem právě přinesla, abych slyšela odbíjet půlnoc, prý se má napsat, co si člověk přeje, zatímco odbíjí půlnoc, čekám rozechvělá, čekám... ještě čtyři minuty, tři minuty.... dvě minuty, třesu se... půl minuty! Vdát se za přebohatého anglického vévodu, žít, srdce mi buší jako kladivo, sotva dýchám, stihla jsem napsat jen těch pár slov, chtěla jsem napsat žít tak, jak to mám ráda, ale stihla jsem jen to žít.
Tak tedy nový rok 1874! Vítej! Prosím Boha, aby mi jej dal šťastný.
On vstupuje do nového roku s ní, a já – úplně sama s kouskem jeho šíje a zad přede mnou. Je to vlastně dost hloupé.
Dívala jsem se na něco ve výkladu, když jsem ucítila, že mě někdo chytá kolem pasu, otočím se, je to paní Antonská, obě jsme měly velkou radost, provdala dceru za pana Warrodela, prý jsou nejšťastnější na světě atd. atd. Zavedu ji k Monierovi, kde byla máma s tetou a Dinou. Všichni jsou šťastní.
Prošla jsem promenádu od začátku do konce a na módním místě jsem zahlédla hraběte de Lambertye, který si myslí, že je jeho povinností se na mě dívat (modré šaty, hnědý klobouk, pěkné!). Je nesmírně chladno a šedo. Myslím teď na všechny šťastlivce, kteří jsou v tuhle chvíli tak veselí. Vezměme Nice: u paní Prodgersové jistě čekala na půlnoc elegantní společnost s pohárkem šampaňského v ruce a u Gioie muselo proběhnout nějaké mimořádné kataklyzma. Všichni jsou spokojení, aspoň v tuhle chvíli. Ale u nás to chodí jako u zvířat; nemohu o tom nic říct, tak mě to rmoutí a ponižuje.
na okraji
Večeře po antickém způsobu na ležadlech (a v kostýmech).
Žádný rozdíl oproti jiným večerům, zůstaneme dole nedbale oblečení, pak jdeme spát, jako... ne, hůř než zvířata. Opravdu jsem zarmoucená. Takhle žít nemohu. Ó můj Bože, vysvoboď mě z tohoto odporného způsobu života! Odpusť mé hříchy a přestaň mě trestat! A kdyby se někoho pozvalo, byli by to Anitchkoffovi. Ó můj Bože, proč nedokážu vyjádřit, jak nešťastnou mě to dělá. Není to směšné, ti, kdo už žili tak, jak to mám ráda, toho mají možná dost a dají přednost klidu, a dokonce, pro změnu, vulgárnosti. Ale já, já! Ale můj Bože, doufám, že se nade mnou smiluješ! Že mě vysvobodíš, protože v Tebe věřím! Ó Veliký Bože, změň tento odporně ohavný a nesnesitelný život!
Tak mě všechny ty nepříjemnosti pohlcují, že zapomínám na Hamiltona. Když bolí hlava, je třeba si říznout do kůže, jedna bolest dá zapomenout na druhou, ale neutiší ji.
AŤ ŽIJE ROK 1874! KÉŽ MĚ BŮH CHRÁNÍ!
[Bez data] Edy zná mámu atd., dnes potkal Walitského a řekl, že se zítra s Willym nalodí na svou plachetnici a poplují do Káhiry. U stolu jsem navrhla, abychom jeli taky, vážně. Ale plachetnicí je to příliš dlouho. Pak Bête mluví o vévodově parníku, pak už nevím kdo o jeho svatebních návštěvách parníkem.

Poznámky

Pozn. překl.: Populární opereta (opéra bouffe), doslova „Kachna se třemi zobáky“. ↩
Pozn. překl.: „Loge de rez-de-chaussée“ – přízemní lóže, méně prestižní než lóže ve vyšších pořadích. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „fashionable“. ↩
Pozn. překl.: V originále „le bocal de champagne“, doslova „baňka šampaňského“ – Mariin žertovný výraz pro pohár. ↩
Pozn. překl.: „Cataclysme“ – Mariina nadsázka pro bouřlivou, divokou oslavu. ↩