Úterý 30. prosince 1873

Je strašně chladno, tak chladno, že jsem měla červený nos. Jdeme k Monierovi, máma, teta, já a Dina, ale zatímco ty dámy zkoušely, dala jsem se provézt po promenádě. Hraje vojenská hudba (hnědé šaty, hnědý klobouk, sluší) a je tam pár lidí. Gioia v mizerné toaletě; když už jsme u Gioie, měla u sebe štědrovečerní hostinu, a ke konci byli všichni připití, a tak jí Krassowsky navrhl, aby šli do klubu Cercle de la Méditerranée. Vzali flašinet a šli do klubu, ale u dveří Krassowsky spadl nosem na zem a vyhodili je. Ten skandál vzbudil v Nice jistý rozruch a přiznávám ke své hanbě, že zbožňuji slyšet takové věci.
Dina mi říkala, že viděla kočár, jaký má Carry, se dvěma sluhy v livreji, a že na kozlíku vedle kočího seděl – ať prý hádám, myslela jsem, že Boreel, ale ne, je to hrabě Lambertye. Sotva to dořekla, z okraje obzoru se zuřivě přiřítí ten slavný kočár, Auguste se otáčí:
„Slečno, podívejte se, jaké pěkné spřežení.“
Skutečně vidím ten monstrózní stroj, uprostřed kupé se čtyřmi místy, vzadu sedadlo pro dva hajduky a vepředu pro kočího, vedle kterého byl malý hrabě, celý sevřený zimou a shrbený! Všechny kočáry se hnaly k této Noemově arše. Ten stroj mi nepřipadá elegantní, je jen zvláštní a dokonce groteskní. Viděly jsme ho ještě dvakrát s mámou atd., ty dámy se mu posmívají a tomu malému říkají šašek. Teta tvrdí, že se na mě dívá a že ten kočár vymyslel kvůli mně. Dina také říká, že se hodně díval na střelbě. Moc jsem si toho nevšimla, nicméně se dívá dost, ale uctivě, dokonce přišel na stranu, kde jsme byly, a zůstal tam několik minut – dívá se uctivě a to mám ráda.
Byly jsme u Raynauda a Bussiho, když se zkroucený krk zastaví a dívá se dovnitř dveřmi. I on se na mě dívá. Nasadila jsem nevinný výraz a vyšly jsme.
Šla jsem pěšky s Hitchcockovou (spiklenec) až k č. 17 a pak jsem se vrátila přes avenue de la Gare.
Jak nenávidím oheň, a topí se v salonu a v jídelně, nemohu snést oheň v obličeji!
na okraji Četla jsem Apokalypsu, tentokrát jsem nespala. Myslela jsem na vévodu z Hamiltonu, když jsem viděla ten kočár, myslela jsem na jeho kočár v Baden-Badenu.
Nemohu dál číst „Derby“, které jsem si právě vzala. Vévoda z Hamiltonu je komisař dostihů a Střelby v Nice. Přijede, s ní. Ó ubohá já!
A přece, když to člověk čte, řekl by, že se nic nezměnilo! že... Ó! můj Bože, ale ty noviny mě přitahují.......................................... nenajdu nic víc než koně, kterého jsem neznala: Damy, jeho.
Lze pochopit takovou náhlou změnu, ještě před chvílí jsem byla klidná, a hle, jsem rozrušená a mám na pláč.
Můj Bože, nic nemůže napravit to, co oplakávám, budu se k Tobě modlit a hledat útěchu v Tobě.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „povera me“. ↩