Úterý 30. prosince 1873

[Jeden řádek nečitelný]
Viděly jsme diadiu, je milý jako vždy, ale vidím, že ví, jak má teta jednoho dne unášená hanila Séraphine.
Hraběnka de Mouzay a její dcera přišly, ale nechávám říct, že spím.
Je strašně chladno, tak chladno, že můj nos byl červený. Jdeme k Monierovi, máma, má teta, já a Dina, ale zatímco ty dámy zkoušely, nařídila jsem projet promenádou. Hraje vojenská hudba (hnědé šaty, hnědý klobouk, dobře) a je tam spousta lidí. Gioia se špatnou toaletou, pokud jde o Gioiu, měla štědrovečerní večírek u sebe, a ke konci byli všichni opilí, pak jí Krassowsky navrhl jít do kruhu Středomoří. Vzali flašinet a šli do kruhu, ale u dveří Krassowsky spadl nosem na zem a vyhnali je. Tento skandál udělal nějaký rozruch v Nice a přiznávám ke své hanbě, že zbožňuji slyšet takové věci.
Dina mi říkala, že viděla kočár jako ten Carryho se dvěma sluhy v livreji, a že na sedadle vedle kočího seděl, navrhla mi hádat, myslela jsem si Boreel, ale ne, je to hrabě Lambertye. Jak říkala tato slova, z okraje obzoru se zuřivě přiřítí ten slavný kočár, Auguste se otáčí:
- Slečno, podívejte se, jaké pěkné spřežení.
Skutečně vidím ten monstrózní stroj, uprostřed kupé se čtyřmi místy, vzadu sedadlo pro dva hajduky a vepředu pro kočího, vedle kterého byl malý hrabě, celý sevřený zimou a shrbený! Všechny kočáry se hnaly k této Noemově arše. Neshledávám ten stroj elegantním, je jen zvláštní a dokonce groteskní. Viděly jsme ho ještě dvakrát s mámou atd., ty dámy se mu posmívají a nazývají ho malý klaun. Má teta tvrdí, že se na mě dívá a že to je pro mě, že vynalezl ten kočár. Dina také říká, že se hodně díval na střelbě. Moc jsem si toho nevšimla, nicméně se dívá dost, ale uctivě, dokonce přišel na stranu, kde jsme byly, a zůstal tam několik minut — dívá se uctivě a to mám ráda.
Byly jsme u Raynauda a Bussiho, když se zkroucený krk zastaví a dívá se skrz dveře. I on se na mě dívá. Vzala jsem na sebe nevinný výraz a vyšly jsme.
Kráčela jsem s Hitchcock (spiklenec) až k č. 17 a pak jsem se vrátila přes avenue de la Gare.
Jak nenávidím oheň, a topí se v salonu a v jídelně, nemohu snést oheň v obličeji!
[Na okraji: Četla jsem Apokalypsu, tentokrát jsem nespala.] Myslela jsem na vévodu z Hamiltonu, když jsem viděla ten kočár, myslela jsem na jeho kočár v Baden-Badenu.
Nemohu pokračovat ve čtení "Derby", které jsem právě vzala. Vévoda z Hamiltonu je komisař dostihů a Střelby v Nice. Přijede, s ní. Ó povera me!
A přesto při čtení by se řeklo, že nic se nezměnilo! že... Ó! můj Bože, ale tento deník mě přitahuje.......................................... nenajdu nic víc než koně, kterého jsem neznala: Damy, jeho.
Lze pochopit tuto náhlou změnu, byla jsem před chvílí klidná, a tu jsem rozrušená a připravená plakat.
Můj Bože, nic nemůže napravit to, co oplakávám, budu se k Tobě modlit a hledat útěchu v Tobě.

Poznámky

V originále italsky: "povera me" - ubohá já