Středa 24. prosince 1873

Vyjedeme si na koni, já a Dina. Ta Dina mi na začátku zkazila projížďku, ale ke konci šlo všechno velmi dobře.
Upozornila jsem ji, že jí spadnou vlasy, dokonce jsem jí řekla, že chce udělat dojem, a skutečně po minutě klusu spadly. Ještě by to nebylo nic, kdyby si toho nevšímala (jak by to mělo být, když to čekala), ale bylo jí to nepříjemné a litovala, myslím, toho dojmu. Vrátíme se, upraví se a od té doby jde všechno dobře; dokonce klusala docela dobře.
Ty šaty Galveových mi nedají ani chvilku klidu, to jest nesmírně mě mrzí a zuřím vzteky.
Zůstávám celý večer (protože zítra jsou Vánoce) s mámou, které není dobře; leží na posteli mé tety a já jí hřeji nohy. Tak uplynou dvě hodiny, slyšela jsem je odbíjet. Pořád musím myslet na ty šaty, jsem zoufalá. Povídáme si klidně, částečně o těch šatech. Hned po vévodovi mě nejvíc mrzí ty šaty, váhám mezi nimi dvěma.
Přijde dědeček se svými obavami o mámino zdraví a se svým rozčilováním, což obojí mě dohání k zuřivosti, pak se Bête vrátí z Monaka. Teta, Dina a Hitchcocková v divadle.
Máma je mnou nadšená, byla jsem vlídná a okouzlující atd. atd. Nedovolím těm darebákům vymýšlet hrůzy, ohřívací láhve a všelijaké hlouposti. Máma si jde lehnout k sobě, já s ní.
Ostatní se vrátí z divadla, přinesou Pitou a já odejdu.
Teta u oběda nahlas prohlásila, že jsem prý zvítězila nad jedním pánem, že se pořád dívá, že včera při odchodu stál u nás a díval se a díval, že to byl Lambertye.
Takhle jsem to rozhodla ohledně těch šatů, které mě užírají jako sňatek (až do včerejška jsem to slovo, mariage, psala se dvěma r) vévody z Hamiltonu – nechám si takové udělat, až budu odcházet z Nice na cesty, a v Rusku.
Zatímco jsem byla u mámy, myslela jsem na všechno na světě, samozřejmě i na něj, ale vidím ho, jen když se modlím, a modlím se, jen když ho vidím.
Je jedna hodina.