Úterý 23. prosince 1873

Jdu na koncert s tetou a dědečkem (hnědé šaty, ujde to). Nevzala jsem si korzet, abych zjistila, jestli je nějaký rozdíl – není žádný, jen je to velmi nepohodlné.
Hraběnka a slečna de Galve se procházejí pěšky, božsky originální šaty jako můj šedý kabátek: hladká sukně, tunika, kabátek se dvěma řadami knoflíků. Slečna má stejný klobouk, šedý.
Proč mě nenapadlo pořídit si takové šaty! Jak jsem hloupá! Opravdu mě to hrozně mrzí! Je to tak originální, tak zvláštní, tak krásné, vedle takových šatů vypadá všechno obyčejně a všedně, takové šaty vyniknou mezi tisíci. Ó, já trojnásobná hlupačka!
Myslela jsem, že už je vdaná za prince. Vrátím se domů, obléknu si korzet a vezmu s sebou Hitchcockovou. Znovu vyjedeme kočárem, vezu svou bílou látku k Monierovi. Kdo ví, jak ty šaty ušije!
Ne, ale ty šaty Galveových! To já jsem je na ten nápad přivedla svým kabátkem, sama jsem ten nápad měla.
Jdeme pěšky po nábřeží Masséna, já a teta, a znovu potkáme ty šaty.
Dnes večer jdu do divadla, „Odkaz“, komedie v jednom aktu od Marivaux a balet Lo specchio infernale. Nemohla jsem se dočkat, skoro tři měsíce jsem nebyla v divadle. Oblékám si bílé šaty, po tisíci nezdarech docela pěkný účes, jako každý den, jen s tím rozdílem, že vlasy vzadu jsem nechala volně spadnout. Celkem ujde, dokonce dobře, jsem docela spokojená. Jsme jen tři a půl, já, teta, Dina a Nadinka. Walitský, Paul; chytíme kus nudného a dlouhého Odkazu. Vedle nás si sednou Howardovi, Hélène, Lise, otec a matka. Jsou milé, ale oblečené jako v Nice. Galveovi sedí v přízemí jako vždy v černém, s bílými otevřenými límci z mušelínu. Ta malá si vpředu ostříhala vlasy a už není tak hezká.
Gioia ve své lóži (proscéniové, naproti prefektovi), v černém, čtvercový výstřih po antickém způsobu, byla vidět skoro celá ňadra, na hlavě les fialek, které jsem si spletla se skotským šátkem.
Je pravda, že vypadá ubohě od té doby, co nemá jistotu. Hodně ztratila, už nevypadá jako královna. Zbytek divadla, kromě paní Prodgers, Vigier, Durand, Starzinska, Labanoff-Rostouzoff a ještě několika dalších, se hemží kurtizánami všeho druhu.
Plné přízemí, král Lewin s Jarozinským, Gros a celá společnost a konečně Émile d’Audiffret-Latour. To mladé prase není v Nice k zahození. Malý Lambertye se na mě nepřestává dívat, teta si toho nevšimla. Hrabě Gabrielli říkal, že patří k pařížským dandyům. Je mi Paříže líto.
Diadia a pan Howard byli za námi, mladý Striker také. Jsou s Miss Fish a ještě s jednou. Ta Fish je kráska plesů a hotelů, taková malá nic moc, ve stylu Nathalie Galitzine, ale v menším.
A teď k baletu. Byla to série kiksů, prasknutí, nulového účinku, nezdarů. Pískalo se a křičelo, a když nakonec nikdo nevěděl, jestli je konec, křičelo se a pískalo ještě víc. Nakonec vyjdeme v domnění, že jsme poslední, ale všichni čekali na kočáry, bylo teprve kolem jedenácté. Čekaly jsme také, a odkudsi se vynořil Lambertye, postavil se kousek od nás a díval se. Latour se procházel uprostřed ulice a pozoroval ty, kteří odjížděli.
Seženou nám jakýsi kočár. Striker, Fish a spol. jdou pěšky.
Máma mi zjednala omluvu, nebo spíše řekla Paulovi, aby se omluvil. Budu s ním mluvit, ale vždy zdrženlivě, abych se nevystavila drzostem.
(Teď brzy, brzy přijedou. Po 10. lednu. Ó! Hrůza.) Cítila jsem se ve svém živlu, v divadle; mluvila jsem s Howardovými. Ale Bože veliký, co si počnu, jestli přijedou – i pomyšlení na to mi nahání mráz.

Poznámky

Pozn. překl.: Doslova „Pekelné zrcadlo“ (v originále psáno „Lospecchio infernale“). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „failures“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „opposite the“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „of every description“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „quacks“. ↩
Pozn. překl.: V originále „cracs“ – Mariin zvukomalebný výraz. ↩