Úterý 16. prosince 1873

Nedostala jsem „Galignani" a nic nevím, paní de Pierlay přišla; vycházím pěšky (hnědé šaty, dobře), už nejsem ztuhlá jako kdysi, vlasy jsou také upraveny v pěkném nepořádku. Raději procházím uličkou a pak bulvárem Dubouchage, myslím, protože paní Pristitiff tam bydlí. Už jsou tři, kteří se z promenády přestěhovali do této čtvrti neštěstí, my, Mouchyovi a dáma, která se směje. Hned na avenue de la Gare zahlédnu Edyho s jeho ženou, div. Zastavím se u obchodu, aby se nedívali na mě zezadu, abych je nechala projít napřed, když prošli, mohla jsem vidět ve výloze obchodu jako v zrcadle, že ta dáma mi propichovala šaty očima. Ale také se zastavují, abych je předešla, tak se ptám u Thénarda na cenu vějířů, pak jsme je následovaly samozřejmě beze záměru. Dnes je vojenská hudba, je hezky, ne moc slunce — z té hvězdy, co dává světlo a život. Hitchcock potřebuje jít k Viscontimu, blízko toho vidím své miláčky (Pristitiff), směji se z dálky i ona, následuji je zpovzdálí, abych prošla kolem nich, vstupuji k Delbecchimu a kupuji zlaté pero, kterým píšu.
Následovala jsem ji jako školačka. Bože, kdybych byla muž! Když jako žena pro ženu dělám hlouposti. Koupila bych pero stejně dobře jako pár bačkor, jen abych ji následovala, protože byla u okna Delbecchiho. Pak ji ztratím, ale za okamžik ji najdu na mostě, ta drahá, ale bylo by příliš hloupé jít za ní, tak procházím nábřežím Phocéens a pak ji ztrácím definitivně. Jsem ráda, že mám cíl procházky, docela jednoduchý, ale přesto je okouzlující. Jdu hned v kočáře vyzvednout Bête, my, já a ona jdeme do London House, zatímco Dina, ach musím říct, dnes ráno vstoupil Khalkionoff poprvé po své nemoci, ubohý chlapec, a Dina zčervenala tak, že šla předstírat, že hledá něco ve skříni, ale to nepomohlo, tak tiše vyšla. Je tam něco nebo nic? V každém případě je to velmi nepříjemné, tak jsem říkala, Dina a Hitchcock se jdou projít, zatímco jsme my v London House. Mají koláče jako nikdo. Hrála jsem na piano, když přišli říct, že paní Gaïewsky žádá Bête. Paní Gaïewsky je dáma, kterou máma poznala v Monte-Carlu a která přišla na návštěvu, nejsem příliš spokojená, zdá se mi, že není příliš... konečně uvidíme, scházím dolů. Představují mě, říká, že se podobám mámě. Hned vidím, co to je, je to paní Beketoff, také jednoduchá, sympatická, svobodná, půvabná, hezká, trochu baculatá, ale hezká, připomíná mi úplně Beketoff, závěr: je okouzlující. Je to jedna z těch žen, které se líbí mužům a dětem jako jsem já. Když odcházela, nemohla jsem se zdržet říct: Jaká okouzlující žena!, uslyšela to, protože se obrátila, aby řekla nevím co. Viděly jsme se v uličce u brány. Není sice napudrovaná, ale je elegantní a půvabná, jako paní Beketoff, má něco, co se líbí, jsem z ní téměř okouzlená.
[Poznámka: 1875. Jen ruská kokota, ta Gaïewsky.]
Ale u večeře Hitchcock se zbláznila. Chytá se každého slova, dělá si nároky, že nemá vycházet s mámou, říká, že vždycky chodila do společnosti s rodinou, u které sloužila. To je příliš silné, ale mlčela jsem. Pak nazvala všechny lháři, že všichni lžou atd. atd. a to proto, že jí Dina mimochodem řekla, že by možná šla s ní k paní Teplakoff, která pozvala Hitchcock k sobě, aby řekla něco; pak jsem řekla, že Dina bezpochyby nepůjde, a Dina také řekla, že nepůjde, pak ta špína začala říkat, že se lže, že jsou to lži a nejrůznější nezdvořilosti. Pak jsem jí velmi zdvořile řekla, že to, co říká, se u nás považuje za velkou hrubost. Ale opravdu věřím, že je kretinka a k tomu drzá a zlá. Solominka, která je tu, se mě ptá, co se děje, protože to už bylo jako jakási hádka. Začínám jí překládat, když mi ta kreténka říká, abych mluvila francouzsky, aby mohla posoudit, jestli říkám pravdu, byla jsem nesmírně rozzlobená, ale nic jsem nedala najevo a spokojila jsem se s tím, že jsem jí řekla: Neočekávám, že by lidé pochybovali o tom, co říkám, že nikdo nepochybuje o tom, co říkám, atd. atd. Pak se opravila, ale celkově hrubá a drzá nec plus ultra a k tomu hloupá jako hloupost sama. Skončila tím, že odešla a hodila mi ubrousek na talíř. Byla bych zuřivá, kdyby to nebyla tak ubohá, podlá, opovržení hodná bytost. Jsem klidná, protože jsem nebyla drzá, ale musí mít nějaký důvod být drzá do takového stupně. Opravdu jsem nečekala takovou drzost. Pak jsem nahlas vysvětlovala, proč mě pomlouvají, říkala jsem, že jsem vždy ta vinná, zatímco nevinné ovečky jsou vždy stranou, jak... konečně jsem řekla všechno. Chtěla bych usmířit Solominku a Bête. (V tuto chvíli, kdy píšu, mi Dina přináší růžovou ozdobu od hraběnky de Mouzay, která právě přijela z Paříže. Jak je milá; je to vzpomínka a pozornost, čeho si cením.)
Bête jde k paní Gaïewsky a Solominka do Millet.
Jsem zaměstnána všemi těmi špinami a vůbec netrpím, dokonce se mi zdá, že se nic nestalo; je to jako když kapka vína spadne do vody, vidíme vodu ztemňovat, ale postupně si zvykáme a věříme, že to je pravá barva, že je to čistá voda. Barva se změnila, ale změnila se úplně do bodu, kdy se člověk ptá, jestli kdy byla jiná. Je to jako já, jsem smutná a lhostejná, ale netrpím, dokonce se mi zdá, že to bylo vždy tak. Bojím se probudit, protože jsem příliš klidná.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „of course" - Marie používá angličtinu pro ironii
Pozn. překl.: V originále anglicky: „went mad"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I do not expect people to doubt what I say, that nobody doubts what I say, etc. etc."
Pozn. překl.: V originále anglicky: „mean"