Středa 10. prosince 1873

Můj deník
zahájeno ve středu 10. prosince ukončeno ve čtvrtek 1. ledna 1874 patřící mně.
Ulice du Temple, vila Baquis, Nice.
První den mé nové éry! Mé neštěstí, můj první neúspěch. Jak je Bůh... ne, vždy dobrý a velký. Jsem dnes ráno ubohá; jako ve snu. V deset hodin hraji na klavír a nevím, jakou hloupostí si představuji, že v tomto okamžiku je oddávají, dám se tedy do toho slavného pohřebního pochodu od Beethovena. Jenom si to kazím nadarmo, neboť jsem se stala ošklivou a často mám červené skvrny nebo jednu z tváří rozpálenou a červenou. A to všechno pro nic.
Jsem celá podivná a tak plachá, budu to na dlouho. Účinek, který na mě tato událost má, není náhlý a hrozný, není to jako když se udělá velká skvrna černého inkoustu, ale jako kdyby se vzalo totéž množství inkoustu a rozlilo se na celý povrch, který se nestává černým, ale pouze šedavým. Toto neštěstí mě nezabíjí, ale rozlévá se do celé mé bytosti, nebere mi ani řeč ani chůzi ani zrak, ale kalí mě, zatemňuje mě celou. Vzalo mi to hlavní, naději a důvěru. Nevidím už vše v růžovém světle, ale v šedém.
Jsem velmi zvláštní, nechápu, co mám.
Jedu na koni, učitel jízdy pan James odjel a již se nevrací, ale tento stájník jezdí také dobře. Je mnoho lidí na promenádě, jdu k Howardovým, je to jejich den, jistě nejdu na návštěvu, ale jen proto, že jsem nevěděla, kam jít. Nacházím jen Aggie, vstupuji do jejich studovny, piji sklenici vody, odpočívám si, pak se vrací Hélène a Lise. Okouzleny mým příchodem, bezpochyby, Hélène mi loupá pomeranč, všechny tři mě energicky líbají a já odcházím.
Je to odporné, projela jsem několikrát promenádou, nemám to ráda.
[Na okraji: (Lewin přijel)]
V každém okamžiku si představuji, co se tam děje. Nejsem v Nice, jsem daleko, nevím kde. Všichni ti lidé, které vidím procházet, se mi nezdají živí, a přece každý z nich má radosti i žalosti. Jsem tam, snažím se představit, co se tam děje, v každém okamžiku je sleduji, chci si představit, co se říká, kam se jde, celý ten svět, ten obřad. Vidím je v kostele. Tak je tedy ženat, neboť v tuto hodinu je již ženat. Ženat! Nemohu tomu uvěřit. Sním. Je to hrozné. Nemohu uvěřit, že jsem tolik času toužila nadarmo, že všechny mé naděje jsou zlomeny v jediném okamžiku, zkrátka se mi zdá, že je to nemožné, že je to nemožné, že to být nemůže. Neboť jsem o to tolik prosila, tolik čekala! Sním, je to sen, při probuzení půjdu na promenádu, uvidím ho, uvidím jeho kočár u Gioi, uvidím ho znovu projíždět; pak ho uvidím na střelnici, je stále týž, ale ne! Je konec! To je to „je konec", čemu nemohu rozumět! Co nikdy nepochopím. Jak jsem hloupá, jak je mi sebe líto! Jak jsem ubohá, žalostná, odporná! Nemohu se snést!
Objednávám zmrzliny, vracím se pro Cunegundinu lekci, ale nedělám téměř nic, pořád se směji a mluvím; je velmi spokojená, že jsem s ní mluvila. Při večeři jsem zpívala a Bête mi říká šeptem:
- Nezpívejte, žení se, měla byste být ve smutku.
- Och! princezno, jaká hloupost.
Opravdu jsem unavená z trápení a nechávám se unášet. Jako po boji, v nočním děsu se již nelze bránit, člověk se vrhne na zem a stane se, co se stane. Několikrát se mi stalo, že jsem snila, že mě pronásleduje medvěd, běžím, běžím, už nemohu víc a konečně padám a nechávám se sežrat, cítila jsem rozpálenou tlamu bestie... právě v tomto okamžiku se probouzím. Ale běda! Neprobudím se. Je to smutná skutečnost.
A přesto tomu nemohu uvěřit! Zdá se mi, že se to všechno děje za hranicemi země, že... že nic nevím, jsem šílená. Já...
Jak je vidět, mé ubohé pokusy vypsat, co cítím. Nemohla jsem nic říct, jsem příliš nešťastná. A nejlepší způsob, jak vyjádřit, co cítím, jak popsat svůj stav, by bylo nenapsat vůbec nic.

Poznámky

V originále francouzsky: "marche funèbre de Beethoven" - Pohřební pochod z Klavírní sonáty č. 12, op. 26
Pozn. překl.: V originále anglicky: „riding-master"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „groom"
Jejich "jour" - přijímací den, kdy rodina přijímá návštěvy