Neděle 7. prosince 1873

Za tři dny.
Tři dny! Pro mě okamžik, pro ně věčnost.
Jdu s Hitchcockovou do anglikánského kostela. Jsem svěží, protože jsem vstala v půl deváté, studovala jsem, snídala a pak už kostel (modré šaty a klobouk, sluší). Nebyl tam nikdo zajímavý, všichni prach, Angličanky jsou opravdu snesitelné jen ty prvotřídní, ostatní jsou strašná odpornost. Pan Howard s Lise a Willym tam byli, viděli jsme se. Máme u nich dnes večeřet. Začínám připravovat italské cvičení, když mě máma volá ven. Dědeček také přichází, je tak podrážděný už několik dní, skoro nesnesitelný, a ještě si vymyslel, že bude jíst mandarinku uprostřed promenády, chtěla jsem se schovat pod kočár. Zuří na mě jako blázen, i když jsem neřekla jediné urážlivé slovo, a jde domů. A v […] Festititz, ta dáma, která se směje.
Vykřikla jsem a jsem velmi potěšená, že je znovu vidím. Další přátelé, které neznám.
Strašný vítr, převlékám se (hnědé, černý klobouk, pěkné!). Trochu jsem změnila účes k lepšímu a jsem spokojená. Jdeme několikrát na promenádu, já, Bête a Dina. Jaká je Nice ubohá! Nikdo, ani jedna tvář, na níž by oči mohly spočinout, ani jeden kočár mladého muže. 15. ledna začínají závody a střelby. Nešťastná existence, smutná vegetace. Kolem šesté jdeme k Howardovým. Večeříme u nich jako obvykle. Pak jdeme nahoru jako obvykle, škádlila jsem Lise s Tibetem, je z toho celá neklidná a rozesmátá. Dobře jsem uhodla.
Hélène je rozkošná dívka a zbožňuje mě. Nechaly jsme všechny v modrém salonu a procházely jsme se ve velkém. Zeptala se mě, jestli mám ráda romantiku. Odpověděla jsem, že mám ráda to, co je opravdu romantické, ale nenávidím hloupou romantiku. Dost hloupá odpověď, namouduši.
(V kočáře jsme mluvily s mámou o špinavých a čistotných. Řekla jsem, že Angličané jsou čistotní. Pak Dina:
„Ale Hamilton, jak je vždycky špinavý.“
„Ne, není špinavý, ale čistotný.“
Máma: „Kdo?“
Já: „Hamilton, vévoda.“
Máma: „Je vždycky špinavý.“
„Ale ne, je to jenom svrchu na obleku, ale je čistotný, jeho košile je čistá.“
Dina: „Dobře, nebyla jsem uvnitř a nevím, ale navenek je vždycky špinavý.“
Mluvila jsem velmi klidně, aniž bych zčervenala, jen jsem nemohla potlačit lehký úsměv. (Zmocňuje se mě sladký a melancholicky radostný pocit, když o něm mluvím.)
Možná jsme se dnes večer políbily tisíckrát. Opravdové přátelství! Ach, malé dívky. S nimi se cítím úplně volně, a zvlášť s Hélène. Opravdu mě těší ji vidět. To je u mě vzácné. Touhu ji vidět mám dokonce jen zřídka. Chtěla jsem, aby mi vyprávěla „Zkažený život“. Paní Howardová k nám přišla a chvíli s námi zůstala. Odcházím s lítostí, to je u mě také vzácné. Procházela jsem se v salonu s Hélène a myslela jsem na něj.
Paul byl s námi. Myslím, že Tibet bude pasé a Paul sépa. To všechno je mi dost lhostejné.
Ukázali nám šaty. Kvůli svým jsem psala Worthovi.
Ach! Jak se nudím. Jen pomyslet, že zítra bude třeba vstát, jíst, studovat, vyjít, zase studovat, zase vyjít a jít spát, abych zase vstala, bez naděje, bez cíle...
„Nejsem nic atd.“ Jen aby mě dobrý Bůh nepotrestal za mé reptání uprostřed hojnosti a štěstí.
Vymýšlím si neštěstí, vyrábím si je.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „fiché“ a „chéfi“ – Mariina hříčka. „Fiché“ je její slovo pro někoho odbytého, odepsaného (srov. záznamy z února 1873 o Boreelovi); „chéfi“ je jeho slabičná přesmyčka. Překlad ji napodobuje přesmyčkou „pasé – sépa“. ↩