Sobota 29. listopadu 1873

Dosud jsem se nevzpamatovala. To je opravdu ubohý stav — jak mě to zvíře zabíjí. Ani chvíli nejsem klidná. Do 10. prosince není daleko — ale na tom nesejde! Jedu na koni, dnes to bude lekce. Vyjíždím rovnou ven bez promenády — cestou kolem nádraží a za město, pak na Varskou cestu — na promenádu jen dvakrát: jednou cestou na Varskou cestu, podruhé zpátky. Ten kůň Rob Roy neklusá dobře — je to lehký cval. Byla to opravdu pořádná lekce a namlouvám si, že už jezdím lépe.
Strejda k nám chodí každý den, je to rozkošný muž, Séraphine přijde zítra; máma u ní onehdy nebyla.
Strejda včera přivedl svou vnučku Mitsiu, desetiletou holčičku, milou, dokonce hezkou, ale ne příliš podle mého vkusu — hlavně to, jak ji oblékají. Včera jsem byla ve strašném stavu, je to vidět na tom škrabopisu a na tom, jak prostý je včerejší zápis. Nemohla jsem myslet, nemohla jsem psát. Ani dnes nejsem spokojená — cítím a trpím tolik, že nedokážu nic vyjádřit. Kdybych mohla popsat, co se děje v mé duši — ale nevím, co se v ní děje; vím jen, že se hrozně trápím, že mě něco hlodá a někdy pálí, a že vše, co říkám, není to, co chci, a neříkám setinu toho, co cítím.
Kdyby někdo mohl vidět, kolikrát odhodím pero, opřu se v křesle, oči upřené ke stropu, nebo si zakryji tvář jednou rukou, zatímco druhou držím plášť, který mě celou zahaluje, dokonce i hlavu, aby se mě vzduch nedotýkal, abych byla ve tmě, abych posbírala myšlenky, které se rozlétají na všechny strany a nechávají mi v ubohé hlavě jen protivný zmatek.
Jedna věc mě trýzní: zdá se mi, že až to za několik let budu znovu číst, budu se smát. Protože zapomenu — bohužel! — a všechna ta trápení se mi budou zdát dětinská, afektovaná. Ale ne — prosím tě, nezapomeň! Až budeš číst tyto řádky, přenes se zpátky, představ si, že je ti čtrnáct, že jsi v Nice — mysli, že se to děje právě teď, živoucí přítomnost — teprve pak pochopíš a nebudeš se smát... budeš šťastná.
Vložený listannotation de Marie, 1875
[Poznámka: 1875. Jsou to dva roky a nesměji se. A nezapomněla jsem.]
Božská lásko! Všude mě to pronásleduje! Všude! Vracím se ze čítárny — ve starém Echo de Nice mě tyto řádky zasáhnou jako blesk, projede mnou mráz celým tělem a přetne mi dech: Vévoda z Hamiltonu, jeden z našich obvyklých hostů, se má příští měsíc oženit — bere si lady Mary Montagu, dceru vévody z Manchesteru. – Celý svět o tom mluví! A to mě ještě více rozčiluje! Ještě to přiživuje mou nenávist, závist, zuřivost. Jen si pomyslet — já bych to mohla být, jeho žena! Že on, vévoda z Hamiltonu po všech svých dobrodružstvích, by přišel složit k mým nohám své srdce, svou ruku, své jméno. Jaký triumf! Ví, koho miluje a co miluje. A když se žení, žena, kterou si vybere, musí být bohyně! A je to ona! ona! ona!
A velmi často se také stává, že muži jako on si nakonec vezmou buď krávy, nebo kozy, nebo panenky — nevím. Zuřím! Můj Bože, chraň a zachovej můj hlas!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „canter“. ↩