Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 26. listopadu 1873

Píšu deník za dva dny najednou, začněme středou. Nic pozoruhodného; Woerman přišel, jeho první návštěva tady. Musím říct, že jsem měla čest spatřit svého slavného otce. S mámou vystoupíme z kočáru a uprostřed průlivu Mouchy (jak tomu říkám — kde sedí všichni ti hlupáci na promenádě) spatříme tátu; vstává a říká dobrý den, zcela prostě, podávaje ruku mámě, pak mně, a začíná:
– Musíme být prostší — to se vždy učíme. (Musím ještě říct, že Paulovi poznamenal, že slečně nepřísluší studovat tolik jako já, že nezbývá než si ostříhat vlasy a stát se nihilistkou. Jaký barbar! Jaký divoch! Musíme být nevzdělaní, abychom byli slušní. To je dobré, to.)
– Jsem vždycky prostá.
Pak několik obecných vět. Pak máma mluvila o počasí. Pak řeč přijde na mě. Zdá se, že mě můj slavný rodič pokládá za chladnou a dokonce drzou. Vidíte toho hrubce. Pamatuje si — tak říká Paulovi —, že před dvěma lety, když jsme nastupovaly do kočáru, postavila jsem se vedle mámy a místo jsem mu neustoupila. Ten divoký hroch! Prosí mámu, aby přišla do hotelu, ale máma odmítá a já říkám:
– Pokud chcete trochu mluvit, můžete přijít k mámě, ale máma nepůjde do hotelu. Musíte přijít k ní a Nina k vám. Kdyby byla máma sama, vždycky bych přišla, ale...
– To jsou marné výmluvy.
Nakonec jsme došly k dost ostrým slovům, řekl:
– Ať jsem jakýkoli otec, zločinec, darebák, přesto je třeba...
– Nemohu soudit svého otce, ať je jakýkoli.
– Nu, pokud se [s ním] zachází jako s cizinci, pak je třeba slušnosti.
– Nezacházím s cizinci jinak než se všemi mými známými a velmi slušně.
A tímhle tónem. Přijíždí kočár, jdu do něj nasednout:
– Nu, mámo, posaďme se, já nemám čas.
On: – Ano, nikdy nemáte čas. Marie Stepanovno, zůstaňte. Odjedete potom.
K mé zlosti zůstává a chová se jako hlupák. Nechápu tu ženu — je celá rozjivená a vůbec se nechová s důstojností; měla by odejít s námi. Je otravné vidět lidi bez taktu!
Jedou všichni do Monaka, můj Pater také, máma z něj vytáhne tisíc franků a hned je prohraje — dobře tak! Všichni žasli, jak máma bez počítání bere peníze od muže.
Druhý den – dnes ve čtvrtek – má velkou bolest hlavy a celý den nevstává. Můj rozkošný táta odjel, dal Paulovi nějaké peníze a prosil mámu, aby mi dala pět set franků — ona moudře odmítla a já jsem nadšená. Jsem pyšná — nevezmu peníze od tohohle ubohého zvířete, suchého rozdrceného listu, ne — rozdrceného žlutého hmyzu. Jaký odporný muž: šel s tím ztraceným chlapcem Paulem k herečkám a mluvil s ním o všem, o čem neměl, zkrátka se choval jako cizinec a k tomu zbabělec. Chudák Chalkionoff je těžce nemocný — je velmi rozhořčený, vstal z postele, zapomněl na svou bolest a začal křičet, že je zbabělé a strašné otrávit chlapce, syna — to když Paul přišel za ním trochu podnapilý po obědě se svým otcem. Velmi dobrý chlapec ten Chalkionoff, trochu sedlák, ale poctivá a ušlechtilá povaha.
– Ve čtvrtek jdeme hledat Howardovy, ale potkáváme je cestou — bereme Lise a pak, po vysazení Hitchcockové, Hélène. Na pár minut zajdeme k nám (modré šaty a klobouk, dobře), paní Howardová také. Strašný vítr, slunce a prach. Nedávno jsem začala slunce nesnášet — šťastná jsem jen za šedivého dne. Dnes večer jdeme k Howardovým — budou pouštět balón a ohňostroj, budou tam jen chlapci, pět z nich, velcí od čtrnácti do sedmnácti let. Nepříjemnost! Mám raději muže.
Oblékám si po zralé úvaze své staré modré kašmírové šaty, bez námořnického límce, ale s krajkovým límcem jen napůl zapjatým, podobné manžety, rozkošnou sladěnou brož z tyrkysů a diamantů (tetinu). Tlustý náramek a to je vše. Skromný účes. Dobře. Připadám si dobře, vždy v úměře. Dina, Paul a Hitchcocková přicházejí také. Čekali jen na nás. Nejprve jsou chlapci s velkou okázalostí představeni. Všichni běží do zahrady a zkouší vypustit balón — vítr je silný, vzdávají to a přecházejí na ohňostroje. Všichni zůstáváme na krokotovém trávníku. Chlapci to vedou, ale pak přijde nápad nás pronásledovat s hořícími ohni, které vystřelují — všichni běží, křičí, smějí se! Pan Howard sám se tak rozzuřil, že běží, pronásleduje nás, dělá sto hloupostí jako darebák. Je opravdu velmi milý. Na několik okamžiků samý křik, smích, pobíhání. Sbíháme dolů z kopce, abychom utekly před ohni — nakonec je zábavu přeruší nečekaná osoba: déšť. Jsem celá rozcuchaná a růžová od větru. Jsme v modrém salonu, pije se káva. Tam začnu mluvit s těmi chlapci a mluvíme jistě o nehodě mého koně. To jsou synové pána, který mi držel koně, přátelé Boutowských — Barterovi. Zjišťuji, že chlapci jsou stokrát zábavnější než dívky. Mluvily jsme anglicky. Přejdeme do velkého salonu a tančí se. Nejprve jsem nechtěla, ale... nakonec jsem tančila jako šílená bez přestání celou dobu — opustila jsem jednoho, jiný mě vzal, a tak dále. Nakonec když jsem chtěla na chvíli dýchat, odvedl mě bratr. Tolik jsem toho natančila, že se mi bota majestátně rozešla. Byli tam pan a paní Allenovi, velmi slušní, antipolvere, a jejich syn — ale nevím, jestli jsem ho vůbec viděla. Velcí stáli u krbu a my jsme tančili. Tančila jsem ze záchvatu inspirace, protože si co jsem se naučila, už vůbec nepamatuji. Byla jsem hezká a za Hélène moc nepokulhávala. Její krása mě už tolik neuchvacuje. Otec Barter přijde pro syny a vypráví v salonu přede všemi, že jsem nespadla, ale kůň spadl — a já naopak velmi obratně a rychle seskočila. Konečně Pravda!!! Ó! Pravda!
Pravda !!!!!!!!!!!!
Přicházím k němu a děkuji mu, že držel nebo zvedl mého koně — tehdy vyprávěl – Pravdu. Zveme všechny Howardovy a všechny tyto chlapce k nám příští čtvrtek ve dvě hodiny hrát kroket-kriket, večeřet – ohňostroj a tancovat. Všichni tito (děkuji Bohu, že mi nedopřál být ošklivou) darebáci podávají ruku. Vskutku jsou chlapci velmi zábavní — co tedy teprve musí být muži!!
Lizzie, má drahá, jeden z těch darebáků vám dělá dvůr. Jak jste oba hloupí.
Bavila jsem se. Paul si dává klobouk jako vévoda a ve tmě jsou jeho vlasy stejného tvaru a ten klobouk a když naklání hlavu, zadní část hlavy je jako u vévody.
Při návratu vyprávím mámě, co jsme dělali. Líbím se jí (modrá mi sluší) a ptá se mě:
– Koho si vezmeš?
– Nevím, mámo. Woerman za nic nestojí.
– Věřím vám — na takovém smetí mi nezáleží, miluji něco solidního, ne zvíře, které lze rozdrtit.
– Takže kdo?
– Nevím.
– Gritsia Miloradovič, je vysoký.
– Ach, nemluvte o tom, nemám ráda ty lidi. Ti Rusové se mi nelíbí.
[Napříč: Ve čtrnácti letech mi mluvili o mužích a o sňatku!!]
Máma chce všemi způsoby vyzdvihnout tohoto Miloradoviče, onehdy Soukhotine řekl, že nelije šampaňské do sklenice [Škrtnuto: ale pije z láhve], ale prostě urazí hrdlo láhve a jedním douškem ji vyžahne.
Zapomínám — včera večer Solominka, Dina a já, v mém pokoji, zpívaly jsme opery, házely jsme se na zem a jiné zábavné bláznovství. (Kdyby věděla, že tu o něm mluvím, byla by spokojená.) Máma mi to vyprávěla. Je to milé, ale to není to, co miluji. Miluji vévodu z Hamiltonu, jen jeho — a nikdy jsem (neměla jsi čas, má dcero!) nemilovala nikoho jiného. Je rozkošný, nic není krásnější než on, ani když se opíjí a rozum ho opouští. Zbožňuji ho zejména, když rozsévá mince u rulety (hraje, jako by zaséval).
Viděla jsem ho hrát jednou a vidím ho jako živého.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „five of them" ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „Bother!" (Otrava! Nepříjemnost!) ↩
V originále italsky: "infuria" (rozzuřil se) ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „hill" (kopec) ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „substantial" (podstatné, solidní) ↩