Neděle 23. listopadu 1873

– Ano, ale podle mého názoru, jak byla šťastná, když viděla příbuzného Hamiltonova.
– To je absurdní, ze všeho mám stejnou radost — zdá se mi, že se člověk může potěšit, když přijde někdo slušný.
Ty mé nudné lekce, nemám ani čas říct, že ho miluji, mluvit o něm. Právě teď jsem ho viděla jako tenkrát, když nás míjel a my jsme se vracely s Collignon do Acqua Viva. Bylo to poprvé, co jsem ho viděla v Nice po Badenu.
– Slečno Collignon, podívejte se, vévoda z Hamiltonu! Vévoda z Hamiltonu!
Otočil se, protože jsem vykřikla překvapením.
Blažené časy! Proč se nevracíte? Tak ho miluji! Můj Bože! žádný muž se mi nebude líbit tak, jako se mi líbí vévoda z Hamiltonu. Šťastná bude jeho žena.
Odporné místo! Strašné město! Nudní obyvatelé! Jak tě nenávidím! Nice! Nice, jak tě nenávidím!
V kostele (hnědé šaty, černý klobouk, dobře). Spousta psů, ale jakých psů. Nechci jít první k Howardovým. Lise mě přichází hledat. Hélène je se svým otcem v anglikánském kostele. Máma koupila klobouk — v tom klobouku je rozkošná. Teprve teď, když se na mámu dívám jako na cizí ženu, si uvědomuji, že je nádherná. Krásná jako den, třebaže unavená všelijakými starostmi a žaly a těžkými nemocemi; když mluví, má hlas tak jemný, tak ženský, aniž by byl tenký — tlumený a jemný; i způsoby roztomilé, třebaže přirozené a prosté.
Ve svém životě jsem neviděla osobu, která méně myslí na sebe než má matka; je to příroda zcela přirozená, a kdyby trochu dbala o svůj oděv, všichni by ji obdivovali. Říkej si co chceš, ale oděv hodně znamená. Žena musí být buď v pěkném domácím úboru, nebo velmi hezky oblečená — máma ale nosí trosky nevímčeho. Dnes má hnědé šaty, ty z Vídně, Spitzer, nový modrý klobouk připomínající můj a modrý plášť s pery — čestné slovo, je rozkošná a na dnešek mé zbožňování.
Jedeme k Howardovým s mámou a tetou. Boutowští k nim mají přijít a Pattonovi také. Nevím, proč nejsme pozváni. Je velmi zvláštní, že když zvou ostatní, nás nezahrnou. Byla jsem z toho špatné nálady — musím najít způsob, jak jim jemně říct, co mě zlobí. Při návratu v kočáře začínám, jako vždy, říkat, jak je to strašné, že v Nice nikoho neznáme, že nás znát nechtějí atd. atd., že nás Howardovi zvou jen stranou, když u nich nikdo není. Pak mi máma vypráví, že jí paní Howardová řekla, že dnes děti nepozve, protože přicházejí jejich ★nepřátelé★. Máma velmi udivená se ptá, jaké nepřátele mohou mít děti — nepřátele její děti?! To jsou Boutowští, jsou na nás žárlivé a křivě se dívají na vaše děti, protože Howardovi přijeli do Nice a šli nás navštívit jako první.
Kdybys věděl, jak mě všechny ty nicejské špinavosti nudí! Mám po krk těch pomluv, všelijakých historek, prasáren! Nikdy jsem nechtěla Boutowské znát — považuji za zvláštní, že nás zvou vždy stranou, jako bychom nebyly hodni být s ostatními. Musím jim to dát nějak najevo. Paní Howardová vyplísnila Hélène, protože ta řekla přede všemi, že Marii miluje víc než všechny ostatní a že zbytek je jí lhostejný. Ale takové lásky nepotřebuji — žádám především vnější úctu, jako vůči prostým známým, aby mi dávali přednost přede všemi, a ne jen potají. Faktem je, že až budu z Nice pryč, budu velmi šťastná.
Odtud jedeme na promenádu (hnědý klobouk, nijak špatný), je tam spousta prasat. Sedím špatně, malý markýz je mezi mnou a Dinou. Ale pokaždé, když jdu tam, kde jsou psi, jsem docela ubohá.
(Než jsme vyšli asi v půl druhé, byli všichni v jídelně a máma říká, že Wittgenstein je ženatý s tou kokotou, strejda zná Wittgensteina a všechny jeho historky, zná všechny, jak mu závidím.
Máma: – Víš, že dokonce Wittgenstein tolik respektoval slušnost, že když šel do divadla se svou ženou, nenabídl by jí rámě.
Já: – Jaká hanba! Jistě, jinak by spolu nepustoval pořád.
Moje teta: – Přesně, nikdo nedává paži svým [...], podívejte se na Hamiltona, přesto nikdy ji nebere pod paží.
Já: – Ne, nikdy. Ale jaká hanba!
Solominka trochu lstivým tónem:
– Moussio, ale Hamilton se žení.
– Ano, žení se, odpověděla jsem klidně, bez zarůznění ani pohnutí; ale protože se na mě stále dívala, zvedla jsem také oči jednou nebo dvakrát k ní, lhostejným a tak přirozeným způsobem, že jsem okouzlena. (Ta ničemnice se také opovažuje!)
Vidím celou tu špinavou společnost a vidím, že jsme stranou, jako prach! To mě hlodá. Ale můj Bože, doufám, že s Tvou pomocí pojedeme do Ruska, zvítězíme nad našimi nepřáteli a možná se dokonce vrátíme do Nice, abychom je zase my nechtěli znát, když přijdou v davu jako ubozí psi! Ó! můj Bože, způsob, aby ten čas přišel rychleji. Jsem tak ponížená, tak nešťastná! Být takto opovrhována ničemnými psíky, psy!!
Je pravda, že — ne, ne, je to strašné, strašné! Pláču nad tím uvnitř každým okamžikem! Můj Bože, smiluj se nad mou bídou, vytáhni nás z tohoto postavení! Dovol, abychom vyhrály naše procesy! Svatá Panno, k Tobě se odvažuji více obracet! Modli se za mě! Dovol, abychom jednoho dne znovu nabyly postavení starých časů, protože je to dávno — dávno, ještě než milí mámin bratři začali s lupičstvím — co naše rodina ★měla váhu.
Hráli jsme roli! Dovolte, Pane, abychom znovu zaujaly naše místo! Trestáte nás, ale odpusťte nám, zrušte svůj trest, uklidněte svůj hněv. Smiluj se nade mnou.
Ten Američan Durel — myslím, ten, který se podobá mému otci — nás u hudby přejel aspoň šestkrát. Nevím, co má, to zvíře. Stál klidně u zahrady ve svém kočáře, projíždíme — a tvářil se, jako by se díval do našeho kočáru; měly jsme tak akorát čas zastavit, když projíždí, a tak několikrát. Musíme mu přiznat, že je slušný — nedívá se bezostyšně jako ta ostatní prasata, nýbrž uctivě. Před večeří jdeme ještě pěšky s Bête pro čokoládu k Rumpelmayerovi.
Při návratu byla úplná tma a pro každý případ jsem vytáhla svou dýku. Kdyby někdo věděl, jak jsem ubohá! Je možné, že vévodu nemám! Od té osudné chvíle jsem ztratila svou veselost — nejsem už jako dříve živá, důvěřivá a čilá, plná naděje a jistoty v budoucnosti. Otupěla jsem, nic mě nezajímá, netoužím po ničem než jet do Ruska se očistit, vrátit se a usadit se v Paříži nebo ve Florencii a v létě cestovat. Už nemám touhu zůstat v Nice jen proto, že tam byl, nebo jet jinam, kam jel. Nemám cíl. A klidně čekám, co přijde, nic netoužím, neběžím vpřed — a tím lépe. Někdy jsem se dělala směšnou, hledala jsem ho očima, přecházela stejným místem, měla napjatý a zmatený výraz, když jsem uviděla, co jsem hledala. Kdežto klidný člověk věnuje ostatním pozornost sotva — je vždy vyrovnaný a tu a tam zaujme. Soudím podle sebe: osoba, která mě chce vidět, která dává najevo jakousi pretenci vidět mě, nebo se nechat vidět, mi je odporná. Vzpomínám si, jak projížděl v kočáře a já šla pěšky s mademoiselle Collignon — díval se na mě zvídavě a já jsem nevěděla, kam se podít, byla jsem směšná. Dívala jsem se na něj také rovnou do tváře, a často. Zachvátila mě bázeň, byla jsem jako inspirovaná, všechno kolem mě zmizelo, viděla jsem jen jeho.
Od toho dne jsem dospěla, jsem vážnější a klidnější. Často se mi stávalo, že jsem skákala na jedné noze nebo běžela — teď se mi to nestává, chovám se jako velká — a jsem z toho moc naštvaná. Nejsem ani dítě, ani žena; jsem bláznice, která si sama dělá neštěstí.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Disgusting place ! Dreadful town ! Dull inhabitants ! How I hate you ! Nice ! Nice, how I hate you !"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „quite miserable"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „even" (vyrovnaný, klidný)
V originále italsky: "una pretesa di vedermi" (jakousi pretenci vidět mě)
Pozn. překl.: V originále anglicky: „awe" (bázeň, úcta, úžas)