Pátek 21. listopadu 1873

Sešit č. 13
Můj ubohý deník
zahájeno v pátek 21. listopadu 1873 ukončeno v úterý 9. prosince 1873 patřící
Mně, čtrnáctileté husičce.
Ulice du Temple, vila Baquis, Nice
Den před jeho svatbou je dokončena tato ubohá kniha! Po jeho svatbě začíná pro mě nová éra.
Včera, když jsem dopsala, běžím k mámě zjistit, jestli tu vilu opravdu koupili, ale uklidňují mě — naštěstí máma nic nekoupila. Zůstáváme spolu do půlnoci, já, Georges, Walitsky a Dina a teta [Škrtnuto: mluvit], a dál mluvím o našem životě.
Ve dvě hodiny přichází strejda — tak nazýváme hraběte de Toulouse-Lautrec —, volají mě, jsou připraveni do kočáru, běžím rychle (hnědé šaty, černý klobouk, docela dobře). Já, teta, tatínek a strejda jdeme prohlédnout hotely pro strejdu. Je vybíravý jako já, co se bytů týče. Ve tři hodiny jedou všichni do Monaka — strejda, máma, teta, Walitsky a malý Merano. Chvilku za nimi scházím na nádraží, máma mi dává klíč od bedny a dvacet franků.
Vycházíme s Bête a Hitchcockovou, Dina odešla se Solominkou pěšky. (K obědu přinesli šaty z Worthu, rozkošné, božské!) Přemýšlím, jestli si objednat šaty pro vlastní osobu. Vskutku nemám nic na sebe na prostou večeři jako včera nebo do divadla. Mám ty dva promenádní šaty a bílé šaty z loňského roku, a to je vše. A opovažují se říkat, že mám šatů hodně! Kde jsi, Pravdo?!
Je mi čtrnáct let a hle, k jakým závěrům jsem dospěla. – Všichni jsou slušní, dokud zůstáváme přáteli bez intimity, – přátelství, jak je chápu, neexistuje. – Pravda také ne. – Peníze jsou všechno. – Žít je milovat, milovat je žít.
Nefilosofuj, dcero má! Vycházíš a pak... a pak jdu do přístavu hledat své sedlo, které přišlo od včerejška. Jdu na celnici, muži mě provedou několika místnostmi, konečně vidím své milované sedlo, beru si ho s sebou, nakládají ho i s bednou na kozlík. Uděláme kolečko na promenádu a vracím se ve čtyři hodiny, ale hrát na klavír začínám až v půl páté — proseděla jsem půl hodiny obdivováním svého sedla.
[Na okraji: S znamená Solominka nebo paní Markevičová]
S. a Termosiris přicházejí, zůstávají pět minut a odcházejí. K večeři se vracejí máma a strejda. Máma vyhrála sedm set franků. Zmeškali vlak, vzali kočár a hnali jako blázni až do Monaka, kde vlak zrovna zastavoval. Málem celý kočár překotili — vozil je plnou rychlostí. Začínám si zvykat na strejdu.
Takřka jsem zapomněla na toho, který mi dal zašpinit tolik papíru. Ale miluji příliš, abych na to zvíře zapomenout mohla. Byl první a natropil mi tolik zlého (na melodii Fortunia).
Přinesou mi dva šálky čaje, které vyprázdním ve svém pokoji.
Walitsky složil jakési Paulovy paměti a Paul je opsal do svého sešitu, který úmyslně nechal u Solominky — v těch pamětech si říká, jak je do ní zamilovaný, že Petit už nic není atd. Nu a ta hlupačka Solominka to vzala vážně a dívá se na Paula s něžnou shovívavostí. Takhle hloupou být!
(Mramorové dívky). Nevím, co do mě vjelo. Ani proč, nevím, tolik nádherných snů mě pronásleduje večer i ráno. Chci myslet na něco jiného. [Škrtnuto: A on tam přichází se postavit] (Fortunio) Ale vůbec ne.
Jakmile jsou má víčka zavřená
Vidím ho všude.
Myslím, že je to šílenství, neboť jinak.
Myslím, že to přejde, neboť jinak celá má existence nebude než dlouhé trápení.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „wretched" (ubohá, mizerná)
Pozn. překl.: V originále anglicky: „saddle qui is come since yesterday" (sedlo, které přišlo od včerejška - Marie směšuje anglickou a francouzskou gramatiku)