Úterý 18. listopadu 1873

Nejprve vycházím pěšky s Hitchcockovou, začínám si zvykat na hnědé šaty, živůtek sedí obdivuhodně. Procházíme nábřežím Masséna a pak promenádou. Zimní hosté jsou už rozmístěni na promenádě od veřejné zahrady až k číslu 7, neprocházím mezi těmi dvěma řadami očí, které upřeně hledí jako děla lodi. Několik dní se procházím u domů, je to novější. Všechna ta verbež chodí u moře.
Slyším ohavné věci! Máma koupila dům (Coupello). Byla jsem celá rozhořčená, koupit dům v Nice? Boží spravedlnosti! Dům v Nice, žít v Nice! A i kdyby (Georges je zproštěn v Aix, paní Anna de Tolstoy dostane jen pokutu pět set franků za ty dva políčky) přišla podobná potupa, neměli bychom bydlet v domě vhodném jen pro zbohatlého zubaře! Kdyby to byla vznešená vila, na výšině, se zahradou, dobře umístěná, nebo na promenádě Angličanů, takovýhle dům by ještě mohl projít. Ale v díře! Daleko, v uličce! Za nádražní třídou! V nížině! Ó! Ó! Je to ta hrůza u vily Marguerite vedle hydroterapie směrem ke Skariatinům. Malá houbička rozdrcená už při zrození! Kdyby tahle vila byla na promenádě, měli bychom ji chytit, nejen vzít. Neboť pokud tam nebydlíme, jsme si jisti, že ji pronajmeme. Nemůžeme žít v Nice, máma neuměla se umístit na začátku a teď je už pozdě pro lidi tak lhostejné, bezmyšlenkovité a líné. Navíc je tu ta hloupá záležitost v Rusku, která všechno zamotává. Ta Tolstá nenechala málo jedu po sobě, to verbež.
Modlím se k Bohu každý večer, aby nám dovolil jet do Ruska a ukončit s Jeho pomocí ten soudní spor, který nás hlodá a otravuje náš život, zvlášť můj. Pak se vrátit znovu do Francie a usadit se v Paříži, jak se sluší. Neboť žít jako teď je strašná věc. Jak v Nice, dokonce v Nice, nehrát žádnou roli a nebýt znám se svou špinavou aristokracií! To mě trápí každou chvíli, každá radost je trápení. Když vycházíme samy. Na dostizích, samy. V divadle, samy. Všude, všude samy. Aniž bychom byly úplní cizinci, kteří nikoho neznají a kteří přijdou a mají kouzlo novosti. Všichni chtějí vědět, kdo jsou, co jsou! Jsme nevím co... nic, ano, v Nice horší než nic. Je to hanba, lítost, neštěstí pro mě. Moudří se mohou posmívat tomu, co říkám, ale ti, kdo se ocitli v podobné situaci, mě pochopí.
Kočár přijíždí, ale plný, máma mě chce ještě nechat čekat, ale je příliš pozdě, musím ho mít. Tak máma a Dina berou jakýsi victoria kočár a jedou k paní Howardové, nám nechávají landau s tatínkem a Renardem. Pak jdu hledat váhu (nefunguje) a Bête. Vrátit váhu a k Audovi pro Bête. Potkáváme na promenádě mámu, doženu ji, nastoupím do jejího kočáru, pošlu Dinu zpět do landau a projíždíme okolo domu Coupello. Opakuji mámě, co jsem teď řekla, ale klidně, zkusím zvítězit s klidem a pokojem. Nejsou zvyklí vidět mě bojovat klidně a doufám, že to zabere. Zatáčíme na promenádě, kde vidíme celou mladou generaci Nice, která je dnes početná a docela hezká, je tam Saint-Clair a ještě několik dalších slušnějších. Pak jsem mluvila s mámou o životě v Nice (strana 182-183) také velmi klidně a skoro jsem plakala, naštěstí v tu chvíli nikdo nebyl.
Dnes jsem toužila dát se vidět kvůli včerejšímu úrazu.
Celou dobu v kočáře, říká mi Bête, jsem vypadala jako Paulina. Cítila jsem to sama a vůbec jsem to nechtěla. Kopírovat Paulinu fuj! Sprosťárna!
Paní Howardová přichází trochu před večeří a mluvíme o včerejšku. Chce mě přesvědčit, že cválám. Nikdy jsem negalopovala od tohoto léta. To Lise a Hélène galopují hanebně; já klusám, protože je to učenější a hezčí, nemluvě o tom, že je to stokrát příjemnější. Walitsky dokonce řekl, že v tom strašném nepořádku nějaký bůh pobízel ostnem zaprášený bok mého koně. To znamená, že jsem ho bila svým bičíkem. Vůbec jsem ho neměla! Ó pravdo, svatá pravdo, kde jsi?!! Jsem ještě mladá a nemohu snést lži a bezpráví. Říká se, že si na to zvykneme a že to sami dokonce začneme říkat a dělat. Řekněte pak, že lidé nedosáhli dokonalosti!
Máma je příliš slabá. Já bych měla být matka, ona dcera. Vzali mi koně, nasedám na nevím co, co padá beze mě.³ A pak mi přijdou říct, že mě milují, a proto mě prosí, abych byla opatrnější ★negalopovat. Ó! Božská dobroto! Ó! Pravdo! Ó Spravedlnosti! Já ★galopovat.
³ Kůň padl, ne já.
Ale ubohá žena (Howardová), je si jistá tím, co si myslí, neví! ★Nevidí, co dělají★. Ostatně je rozkošná a nesmírně milá.
Jáhen mi dává za pravdu.
Hamilton prodává svou stáj. Ubohý vévodo, snižuješ se!
Řekla jsem to Bête před Termosirisem a ten malý hmyz předpokládá, že se vévoda ruinuje. Dokonce řekl, že bezpochyby žena stojí víc než koně. Málem jsem řekla, že Gioia nestála málo. - (odpověď na prodej).
- No, žení se, říká Bête.
- Ne, říkám, snižuje se.
Zakrývám si ústa, aniž dokončím "snižuje se", ten Termosiris je tam a má jazyk!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „thoughtless" (bezmyšlenkovití, nepozorní)