Sobota 15. listopadu 1873

Máma, teta, Bête, Dina a Walitský jedou do Monte Carla na večeři k jistým Francouzům, se kterými se máma seznámila v Bádenských Lázních a s nimiž jsme obědvali na zámku Jezuitů. Jdu s Hitchcockovou (hnědé šaty, černý klobouk, sluší), spodničky jsou naškrobené a vůbec se mi zdá, že je dnes všechno takové strnulé. Jdeme na promenádu, je tam lidí, dokonce hodně. Ale samé kaštany a mišpule. Myslím, že jsem nikdy nebyla nešťastnější než dnes. Myslím jen na to tlusté zvíře, toho slona, pořád ho mám před očima a v hlavě. Neumím se přetvařovat, nebo spíš to nepotřebuji, a tvářím se nespokojeně a rozmarně. Marně čekáme na kočár, nejede; mám od čtyř do šesti lekce a ten kočár pořád nejede — je půl čtvrté. Odporný den, vlažný, pološerý, bezvětrný.
Všechno mě dráždí a všechno přispívá k tomu, abych byla nešťastná, konečně kočár přijede, nasedám nespokojená; je tam Solominka a dědeček, i on mě dráždí tím svým Renardem. Půlkolečko po promenádě, jedna pochůzka ve městě a vracíme se, já a Hitchcocková. Dovleču se do pokoje a jdu rovnou k zrcadlu, podívat se, jaký dělám obličej, když jsem tak smutná. Uviděla jsem bílou, jemně narůžovělou a klidnou tvář, nic víc.
Mám první lekci s panem Leclercem, chemikem.
Vlažné počasí mi připomíná všechno nejbolestnější, chtěla bych si někam daleko, daleko lehnout a zapomenout na sebe. Šly jsme s Hitchcockovou po promenádě u domů, jako jednou loni v zimě s mámou, obloha byla šedá jako tenkrát, předešlý den pršelo jako tenkrát, kočáry byly stejné jako tenkrát a zdálo se mi, že tudy projede ve své malé jednospřežní bryčce se zvonečky, jako tenkrát... pak mi všechno, všechno prošlo hlavou, všechno, co se stalo, odkdy žiju. Vzpomněla jsem si na všechny chvíle, kdy jsem ho viděla, na jeho bratra Carla; to je rozkošný chlapec, tím rozkošnější, že je bratrem toho druhého dvounožce, na střelnici, zkrátka na všechno, kde byl, kde se o něm mluvilo. Myslím, že mám horečku; vždycky jsem velmi upovídaná, zvlášť když mám trápení a uvnitř pláču. Nikdo by to netušil, zpívám, směji se, tlachám, žertuji, a čím jsem nešťastnější, tím jsem veselejší. Dnes nejsem schopná ani pohnout jazykem, ráno jsem skoro nic nesnědla a k večeři vůbec nic. Všechno mi připadá špatné, odporné. Takže přece jsou nešťastné dny! Celou noc se mi zdálo o vile Gioia; znovu ji zařizovali, jako kdybychom tam předtím bydleli my a ona si ji teď upravuje pro sebe. Celý dům byl obložený kůrou jako Poustynka, byla tam galerie, kde potahovali zdi rohožemi, byly tam knihovny. Ptám se komorné, pro koho je ten pokoj, a ona mi odpověděla, že pro lorda Hamiltona, který se vrátí. Jedna z knih v knihovně byla od Hamiltona, jeho vlastní dílo, o čem mohl psát, pomyslela jsem si, o koních? V sousedním pokoji byli všichni a teta mi vyčítala, že jsem mluvila nahlas o Hamiltonovi, byla jsem v košili, brodily jsme se přes potůčky kolem zatopených luk, namočila jsem si nohy a posadila jsem se k fontáně, jako byla ta na vídeňské výstavě mezi galeriemi a Kunsthalle, zabalená do prostěradla. Pak v pokoji Gioie byly tři postele, které odstranili, obyčejné postele jako moje v Acqua Vivě. Byl tam koš plný ovoce, snědla jsem švestky a hrozny, ale protože jsem pecky naházela na zem, začala jsem pečlivě je sbírat, ze strachu, že až tudy půjde, uvidí, že v domě někdo byl. Pak v té galerii s rohožemi vidím přicházet muže, je to Hamilton, jsem celá rozrušená, ale přijde blíž a vidím nestvůrně tlustého a velkého muže s jinou tváří, než má Hamilton. Podivný sen, neumím ho vyprávět, ale byl velmi neobvyklý.
Dnes večer tolik trpím. Brunet mě pořád trápí řečmi, že Paul nic nedělá, že je hloupý, neschopný, roztěkaný. Ovšem zdvořilejšími slovy. Že Paul často chybí v lyceu bez jakéhokoliv důvodu. Lemp mi dnes ráno řekl, že i jeho hodiny vynechává.
Můj Bože, můj Bože, jak je hrozné slyšet takové věci! Paul je špatný chlapec a nikdy se z něj nestane nic dobrého. Nezlobím se na něj; ale vidím to, k čemu se přetvařovat sama před sebou. Smí existovat jen holá pravda. Nikdy se z něj nic nestane, říkám to s těžkým srdcem, ale říkám to a bohužel se nemýlím, mám bohužel pravdu. Jsou chvíle, kdy se snažím utěšovat, ale to jsou jen chvíle. Možná mi to, co teď o Paulovi říkám, bude připadat nespravedlivé, falešné, zlé, až bude hodný a na chvíli se bude zdát, že je v pořádku.
Ale chladně uváženo, je to chlapec ješitný, prázdný, nevzdělaný a bojím se, že hloupý — ne, spíš roztržitý a roztěkaný.
I v této chvíli váhám vyslovit ty své kruté pravdy a pochybuji, vyčítám si, že jsem tak zlá, že obviňuji vlastního bratra, že jsem tvrdá, ale bohužel je to pravda. Je to pravda, kterou chci popřít, když ji píšu, a popírám ji, když jsem ji napsala, pravda, o kterou se přu sama se sebou.
Můj Bože, zachraň ho, ubohého Paula.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „stiff“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „rivelets“ (tak v originále; správně „rivulets“). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „removed“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I began carefully“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „for fear that she in walking shall see that somebody has been in the house“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „unfortunately“. ↩