Sobota 15. listopadu 1873

Máma, teta, Bête, Dina a Walitsky jedou do Monte Carla na večeři k jistým Francouzům, které máma znala z Badenů a s nimiž jsme obědvali na zámku Jezuitů. Jdu s Hitchcockovou (hnědé šaty, černý klobouk, dobře), spodničky jsou škrobené a všeobecně se mi zdá, že je dnes všechno takové strnulé. Jdeme na promenádu, je tam dost lidí, hodně dokonce. Ale jen kaštany nebo mišpule. Nikdy, zdá se mi, jsem nebyla nešťastnější než dnes. Myslím jen na toho tlustého zvířete, toho slona, stojí mi neustále před očima a v hlavě. Neumím skrývat, nebo spíš nemám potřebu skrývat, a mám nespokojený a rozmarný výraz. Marně čekáme na kočár, nepřijíždí; mám lekce od čtyř do šesti a ten kočár, který nepřijíždí — je půl čtvrté. Odporný den, vlažný, polomraky, klidný.
Všechno je dráždivé a všechno mi pomáhá být nešťastnou, konečně kočár přijíždí, nasedám do něj nespokojená; je tam Solominka a tatínek, i on mě dráždí se svým Renardem. Půlkolečko na promenádě, komisní záležitost ve městě a vracíme se, já a Hitchcockova. Vleču se do svého pokoje a jdu rovnou k zrcadlu, podívat se, jakou grimasu dělám, když jsem tak smutná. Našla jsem obličej bílý, jemně růžový a klidný, nic víc.
Mám první lekci s panem Leclercem, chemikem.
Vlažné počasí mi připomíná všechno, co je nejbolestnější, chtěla bych se položit někam daleko, daleko a zapomenout na sebe. Šly jsme s Hitchcockovou u domů na promenádě jako loni v zimě jednou s mámou, obloha byla šedá jako tenkrát, předešlý den pršelo jako tenkrát, vozy byly stejné jako tenkrát a zdálo se mi, že tudy projede ve svém malém kočárku s jedním koněm se zvonečky, jako tenkrát... pak mi vším, vším prošlo hlavou, vším, co se stalo, odkdy žiji. Vzpomněla jsem si na všechny chvíle, kdy jsem ho viděla, na jeho bratra Carla; ten je rozkošný chlapec, ještě rozkošnější, protože je bratrem toho druhého dvounožce, ze střelnice, prostě ze všeho, kde byl, kde se o něm mluvilo. Myslím, že mám horečku; jsem velmi upovídaná vždycky, zvlášť když trpím a pláču uvnitř. Nikdo by to netušil, zpívám, směju se, tlachám, žertuji, a čím jsem nešťastnější, tím jsem veselejší. Dnes nejsem schopná ani pohnout jazykem, snědla jsem ráno skoro nic a k večeři vůbec nic. Všechno mi připadá špatné, odporné. Jsou tedy dny nešťastné! Celou noc se mi zdálo o vile Gioia; přezařizovala se, jako kdybychom tam bydleli předtím a ona ji teď upravuje pro sebe. Celý dům byl pokryt dřevěnou kůrou jako Poustynka, byla tam galerie, jejíž zdi se čalounovaly rohožemi, byly tam knihovny. Ptám se komorné, pro koho je ten pokoj, a ona mi odpověděla, že pro lorda Hamiltona, který se vrátí. Jedna z knih v knihovně byla od Hamiltona, jeho vlastní tvorba, o čem mohl psát, pomyslela jsem si, o koních? V sousedním pokoji byli všichni a teta mi vyčítala, že jsem mluvila nahlas o Hamiltonovi, byla jsem v košili, procházely jsme potoky kolem luk plných vody, namočila jsem si nohy a posadila jsem se k fontáně jako té z vídeňské výstavy mezi galeriemi a Kunsthalle, zabalená do prostěradla. Pak v pokoji Gioi byly tři postele, které odstranili, obyčejné postele jako moje v Acqua Vivě. Byl tam koš plný ovoce, snědla jsem švestky a hrozny, ale protože jsem hodila pecky na zem, začala jsem pečlivě sbírat, ze strachu, že při chůzi uvidí, že tam někdo byl. Pak v té galerii s rohožemi vidím přicházet muže, je to Hamilton, jsem celá rozrušená, ale přijde blíž a vidím muže strašně tlustého a velkého a jiný obličej než Hamiltonův. Podivný sen, neumím ho vyprávět, ale byl velmi neobvyklý.
Trpím tolik dnes večer. Brunet mě stále trápí tím, že říká, že Paul nedělá nic, že je hloupý, neschopný, roztěkaný. Bezpochyby ve slušnějších výrazech. Že Paul často chybí v lyceu bez jakéhokoliv důvodu. Lemp mi dnes ráno řekl, že i u něj chybí.
Můj Bože, můj Bože, jak je hrozné slyšet takové věci! Paul je špatný chlapec a nikdy se z něj nestane nic dobrého. Nezlobím se na něj; ale vidím to, k čemu je dobré klamat sebe sama. Nahá pravda musí být jediná. Nikdy se z něj nic nestane, říkám to s nabotnělým srdcem, ale říkám to a bohužel se nemýlím, mám bohužel pravdu. Jsou chvíle, kdy se snažím se utěšit, ale to jsou jen chvíle. Možná že to, co teď o Paulovi říkám, shledám nespravedlivým, falešným, zlým, až bude hodný a na chvíli se bude zdát v pořádku.
Ale chladně uváženo, je to chlapec ješitný, prázdný, nevzdělaný a bojím se, že hloupý — ne, spíš roztržitý a roztěkaný.
Právě v tuto chvíli váhám říci své kruté pravdy a pochybuji, vyčítám si, že jsem tak zlá, že obviňuji svého bratra, že jsem tvrdá, ale bohužel je to pravda. Je to pravda, kterou chci popřít tím, že ji píšu, a popírám ji, když jsem ji napsala, o níž se hádám sama se sebou.
Můj Bože, zachraň ho, ubohého Paula.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „stiff"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „rivelets" (malé říčky, potoky)
Pozn. překl.: V originále anglicky: „removed" (odstranili, vzali pryč)
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I began carefully" (začala jsem pečlivě)
Pozn. překl.: V originále anglicky: „for fear that she in walking shall see that somebody has been in the house" (ze strachu, že při chůzi uvidí, že tam někdo byl)
Pozn. překl.: V originále anglicky: „unfortunately" (bohužel)