Úterý 11. listopadu 1873

Moje první snídaně je velkým potěšením a každý den se na ni těším s radostí. Dnes však Lemp přichází o deset minut dříve a neměla jsem čas nasnídat se. Když pak přicházím, všechno je už uklizené a stěží jsem si vymohla alespoň mizerný čaj, vařenou smetanu a sladký chléb (přitom miluji slaný). To mi kazí náladu.
Vycházíme s Hitchcockovou pěšky (hnědé šaty, černý klobouk, dobré), je mi s ní pohodlně, nebo se to tak alespoň začíná. Venku fouká strašný vítr. Jdu koupit kružítko, abych mohla začít s metrickou soustavou, pak chodíme dál a dál a nohy jsou mi unavené, chodidla pálí a jsou oteklá. Chtěla bych kočár, ale tito dvojnožci ho ještě drží.
Paní Prodgersová prochází pěšky a rychle nás předbíhá. Ale jaká póza, jaká chůze. Hodně napodobuje Gioiu, ale nikdo kromě mě to neuhodne, natolik je to karikatura. Jak ubohá je Nice. Óch! kdy už odjedeme!
Nejsou tu ani citronové kůry; jsou tu jen staré fíky, ne! vyschlé olivy. Konečně nasedáme do kočáru, beru si u Cambacérèse „Chemii" od Troosta a knihu německého čtení. Promeškali jsme vycházení z lycea. Měla jsem čestný úmysl pracovat od čtyř do šesti hodin, ale démoni mě svedli a procházím se až do večeře. Navíc jdeme, já, Dina a Běta (Hitchcocková odešla navštívit přítelkyně), na ovocný trh Sainte-Réparate, Saïd nás následuje. Křičím: „Kdo má okurky! Dejte mi je, beru všechny." Našli jsme jen šest. Pak jdu k ovoci, kupuji nějaké laskominy (jaký rozdíl oproti London House). Dovádím s prodavačkami, upustím frank padesát, který opouštím, a vítězoslavně se vracíme ke kočáru. Malý nese za námi zázraky ze Sainte-Réparate. Je tma, vracíme se domů, Tormosoff je u nás, večeří s námi.
Nemohu si připravit lekce, nutí mě psát nevím co pro záležitost v Aix, která se koná pozítří. Georges je tu od soboty.
Ve světle je jeho portrét úžasný. Dívala jsem se na něj dnes ráno. Slečna Hitchcocková za mnou přichází, vrátila se, velmi dobrá a milá, přichází mě obejmout.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „the soles are burning and enflés"