Úterý 4. listopadu 1873

Jdeme opět na nádraží, já, Dina a Hitchcocková, požádala jsem náčelníka stanice o dovolení a prošly jsme do bufetu. Už tam bylo několik lidí, pan a paní Addyovi a pan Willy se procházeli po nástupišti, což jsme také dělali (modré šaty, černý klobouk, dobře), zatímco jsme čekaly na vlak. Postupně přicházeli další lidé. Konečně je tu vlak, ale marně hledáme, nic. Přijíždí spousta lidí, ale zaprášených. Naši sousedé z Acqua Viva pan a paní Clockmanovi a matka se dvěma skoro hezkými dcer ami, Američankami. A jako vrchol toho slavný vévoda Gros, to zvíře mělo na hlavě čepici komisaře. Jak je Nice špinavá! Jsou tu jen Saëtonové, Grosové atd. atd. Opravdu se cítím ponížená, že tu žiju, a stydím se za sebe. Ani jedna živá, slušná duše. To všechno je prach, oblázky, bahno a pomerančové kůry.
Můj Bože, vyslyš mou modlitbu, nech nás odjet z Nice na jaře. Všechno, co dělalo Nice pro mě, už není. Óch! kdyby přijel do Nice, zůstala bych tu šťastně!
Množství lidí jede do Monaka, ale jsou to stále ještě citronové kůry. Pak jdeme pro můj deštník, nechala jsem ho v London House. Odtamtud jdu pěšky s Hitchcockovou na poštu a do směnárny, když procházíme kolem Sacca, vcházím vzít kytičku fialek, je tam Saëtone, který si také kupuje růži. Ten oblázek se opovažuje na mě koukat.
Začínám si zvykat na Hitchcockovou, je milá a doufám, že všechno půjde dobře.
Procházíme po promenádě Addy-Brady, jak Běta nazývá pana Addyho a pana Willyho, nejeli do Monaka, vidím tento okouzlující pár, jak se prochází v začarovaném okolí London House, chodili sem a tam a s každým dalším obratem chodníkem se jejich oči stávaly stále menšími a zasněnějšími.
Slyším za sebou hlas:
- Dobrý den, Moussio.
Je to Nathalie Pattonová, chce vidět mé šaty, dobře. Vzala jsem ji pod paží a šly jsme spolu až k nim domů; za několik minut jsme si vzaly kočár, nechala jsem projet kolem vily Howardů, abych viděla, jestli náhodou nepřijeli včera večer, ale ne. Ještě několik pochůzek ve městě a jedeme. Walitsky mě potkává na poště, s telegramem od Howarda v ruce. Telegrafují z Turína, jak mi to Líza napsala ve svém posledním dopise. Přijíždějí zítra v osm hodin čtyřicet pět minut večer. Paní Markevičová je malá, velmi špatně vychovaná žena a kvůli nějaké hlouposti s Walitským je nezdvořilá ke všem a opravdu to vypadá, že u nás bydlí [Vyškrtnuto: jako v hotelu] z ohleduplnosti. Přijde k obědu:
- Co je? Pojďme rychle - jí a odejde. U večeře čte. Opravdu je to velmi výjimečné. Jako by nám prokazovala čest tím, že u nás zůstává.
Ve skutečnosti pan Anitchkoff velmi pěkně vyprávěl o cti, kterou nám prokazuje, jak je u nás nešťastná, jak s ní zacházíme po všech těch dobrých dopisech, které nám napsala atd. atd., a končí slovy, že ve skutečnosti se člověk v hostinci nemusí stydět. Ach můj Bože, odnes nás z Nice!
U Gioi pozlacují a přestavují, myslím, že přijede.
Procházely jsme kolem její vily a najednou se Běta ptá, jak se musí říct, první lásky mužský rod nebo první lásky ženský rod, protože vaše máma řekla dnes ráno: člověk se vždy vrací k první lásce, místo prvním láskám.
Říká to, když se dívá na vilu Gioia, hádám, mluvilo se o vévodovi z Hamiltonu, o jeho svatbě a o Gioie.
Máma říkala, že se vrátí k Gioie. Stačí mi slovo, pohled, gesto.
Jak jsem sklíčená. Proč mě nebude mít rád? Tolik jsem zhřešila?

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „walk"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „up and down"
Pozn. překl.: V originále anglicky: „we are off"