Středa 15. října 1873

[Sešit č. 11 - Neštěstí - začato ve středu 15. října 1873, dokončeno v sobotu 1. listopadu 1873, náleží slečně Marii de Bachkirzeff [sic], rue du Temple, vila Baquis, Nice]
Od nešťastného okamžiku, kdy mi ta drzá ženská řekla tu hrůzu, jsem pořád udýchaná. Jako bych hodinu běžela, úplně stejný pocit, a dokonce mě bolí a bije srdce. Prší v přívalech až do osmi, devíti hodin, zbytek velmi krásný, nikdo by netušil, že byla tak prudká přeháňka. Přichází Elderová, nevidím ji ráda, ten pták neštěstí.
Vyzbrojila jsem se atlasem a myslela jsem, že se zeptám, odkud ví, že vévoda z Hamiltonu se chystá oženit s lady Manchesterovou. Ale nemohla jsem pronést jediné slovo. Prsty zchladly a ztuhly, srdce bilo a stala jsem se desetitisíckrát více udýchaná. Chtěla jsem říct jméno řeky, ale hlas se mi stále chvěl. Konečně s krajním úsilím jsem se zeptala: Kde jste četla, že se vévoda z Hamiltonu chystá oženit, minule jsme měli tak dlouhý diktát, že jsem neměla čas se vás zeptat. Poslední slova byla zamumlána.
— V „Morning Post" — jsou to noviny, kde jsou popsány všechny večírky, svatby z vyšší společnosti, plesy a všechny takové věci.
Předplatím si tyto noviny, abych si přečetla popis jeho svatby. Jsem tak rozrušená, že když jsem psala diktát, ruka se mi třásla, to lze vidět v posledních dvou diktátech.
Stravuje mě nevím co. Kašlu, funím, jsem chraplavá. Jsem zdrcená. Hrála jsem na klavír zuřivě, ale uprostřed fugy prsty slábnou, opouštějí klavír a opírám se o židli vyčerpaná. Pokračuji, táž historie, a aspoň pět minut jsem začínala a přestávala. Srdce se mi trhá, v krku se mi tvoří něco, co brání dýchání. Desetkrát skáču od klavíru na balkon. Ó! V jakém stavu! Můj Bože, v jakém stavu!! Jdu se obléknout, (zelené šaty, velmi dobře, proč?). Naštěstí je chladno, hosté přijíždějí, jméno toho kulhavého muže Oimara, který byl pořád s Addym, je Willy. Šel pěšky a my kočárem, nuže to zvíře se zastavilo a dívalo se na mě, dokud už nebylo vidět. Prase! Jsou tu Angličané a Američané. [Náčrtek]
Ale Nice už není Nice. Gioia už není a Wittgenstein taky ne.
Ten Wittgenstein se svou vilou mi nedělal vůbec nic; viděla jsem ho jednou za měsíc ani ne, jeho krasavici taky. Ale cítím se zarmoucená, protože odjíždějí. Na všechno si zvyknu, jsem malé zvíře. Ale to všechno je spojeno s vévodou, a proto se mi při pohledu na ty dva prázdné domy doslova trhá srdce. Všechno, co mě poutalo k Nice, byl on! Nenávidím Nice, sotva to snáším!
Už nemám žádný cíl. Vycházím, abych vyšla. Nudím se, ach nudím se, nudím se!
Má snivá duše
Myslí jen na něj, Jsem nešťastná Naděje zmizela.
Nemohu se uklidnit a ani nechci?
Na promenádě byl úplný zmatek: paní Vigierová, slečna de Comarová, Richaud, Kondratieffův bratranec a ještě několik dalších. Jiný zmatek, Audiffret, Saëtone, Rodionoffovi a ještě pět nebo šest dalších.
Jak jsem byla šťastná minulou zimu! Každý den jsem vycházela, viděla jsem Gioiu, někdy jsem viděla i vévodu. Všechno šlo dobře, všechno bylo klidné. Ale jsem také hloupá, myslet si, že to může trvat věčně! Myslela jsem si (ubohá neviňátko!), že přijde den, kdy bude Gioia kvůli mně odstraněna, a čekala jsem (ubohá bláznice!) trpělivě na ten den. Představovala jsem si, že se to musí stát, a byla jsem si jistá sebou i jím, že brzy tato přestávka skončí, že všechno, co se děje, je jen antraktem a že brzy, brzy... já...
Dívala jsem se, jak Gioia prochází kolem, a přes sebe, bez chtění, bez toho, abych si to uvědomila, říkala jsem si, že i ona skončí, a to všechno pro mě!
Dřív jsem si myslela, že doufám, ale teď s hrůzou vidím, že jsem nedoufala, ale byla jsem si jistá tím, co jsem chtěla, a jen jsem čekala, až přijde ten okamžik. Je to k potrestání za tuto jistotu, že se děje, co se děje. Můj Bože, neopouštějte mě! Podpořte mou víru! Ó Kriste! Zachraňte mě od neštěstí!
Můj Bože, můj Bože, vraťte mi vévodu z Hamiltonu!
Odpusťte mé hříchy, buďte milosrdný, netrestejte mě! Byla bych tak šťastná! Ale je to pryč! Pryč! Tvář mi zdivočí, když pomyslím, že je to pryč. Ó! Můj Bože, jen Vy můžete! Učiňte!...

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Je suis hoarse" — zdrcená, bez hlasu.