Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 6. října 1873

V pět hodin pro mě přicházejí (zelené šaty, ujde to), jdeme na promenádu maminka, princezna, Dina a já. Wittgensteinová prochází kolem, jmenuje se Rosalie, nepamatuji si příjmení. Dívala jsem se na ni, když mi princezna dělá znaky a říká:
— Gioia, Gioia.
Nedávala jsem pozor, protože každý den mi říká „Gioia", když projde stará dáma bydlící na čísle 7. Ale výkřiky „Gioia" zesilovaly, a opravdu — prošla v bílém a černém žaketu, krásná jako hvězda. A jaká vznešenost, jaká chůze! Tak mě překvapilo, že jsem ji viděla, že se maminka usmála při pohledu na můj obličej. Nespouštěla jsem ji z očí a v přiměřené vzdálenosti jsme se otočili, přešla směrem k moři, aby šla s Rosalií. Jak je ta Rosalie ubohá vedle Gioi. Divím se, jak může Wittgenstein snášet tu malou čubku. Gioia má vlasy rozpuštěné, ale nejsou krásné, méně krásné než moje, a maminka říká, že jsou falešné. Ještě jsme se otočili, ona ví, že je to kvůli ní, otočili jsme se a maminka řekla Augustovi, ať jede domů.
— Ah! ne, ne, pokračujte, ještě jsem ji neviděla.
— Přichází? zeptala se princezna.
— Přichází, přichází, ta darebačka, odpověděla maminka.
Tolik jsem povídala při procházce, že jsem dost unavená. Maminka a princezna mě otravovaly tím Miloradovitchem, bránila jsem se. Všichni mluvili upřímně. Je to nejmilejší sen maminky, abych si vzala Miloradovitche, nemyslí na nic jiného. Pokud se to stane, říká si, nemám už co jiného si přát. Bída nad bídami! Vysvětlila jsem věc, jak nejlépe jsem mohla. Snažila jsem se také dokázat, že člověk může být v manželství šťastný.
Vysvětlila jsem jak.
[Škrtnuto: Příklad: Říkáte, že Audiffret se zabývá]
— Vysvětlila jsem, jaká má být žena, a řekla jsem, že manžel nebude běhat.
— Všichni manželé na světě běhají, všichni, jiných není, říká princezna.
— Ujišťuji vás, že ano. Například říkáte, že se Audiffret zabývá Gioiou. Opravdu se jí nevyhýbá?
Princezna a maminka: Ano, ale je to na měsíc, na dva, pak konec.
A to je navždy. Wittgenstein neuteče a trvá to dvacet let.
— Ne, ujišťuji vás, je to možné. Kdybych byla muž, nevdala bych se. A ještě, vrhnout se někomu kolem krku, to je špatné. Kdyby aspoň ženy byly jako já, to by bylo něco jiného. Ale takové nejsou a nemohou být. Také je lepší žít sám, protože muž, který není ženatý, není stará panna.
V zahradě se ještě mluvilo o Miloradovitchovi. Ano, kdybych jen chtěla mávnout rukou jako na psa. Takto...
— Stačí jen chtít, jestli se ti líbí, stačí jen chtít.
Ne, raději vynaložím velké úsilí pro někoho jiného. Řekla jsem všechno, všechno, co jsem mohla. Všechno, co si myslím, přičemž samozřejmě dbám na to, abych působila necitlivě a chladně, což zarmucuje maminku, ale nemohu jinak. Řekla bych příliš a stalo by se to vážným, zatímco říkám všechno takovým napůl žertovným tónem, který mi dovoluje říct více než vážně.
Ve žlutém salonu jsme viděli světla, je to Pavel s mladým Arsonem. Vešla jsem celá udýchaná. Byl mi představen. A povídali jsme si ve třech hodinu, to znamená já jsem povídala. Arson je tak stydlivý. Ještě pořádně nevím, jaký je, ale předpokládám, že je to hodný hoch. Řekl mi, že mě považoval za Američanku, dodal, že Američanky jsou velmi hezké a půvabné, proto jsem mu věnovala velmi půvabný a skromný úsměv na plnou hubu. Mluvili jsme anglicky. Všichni mi říkají, že mluvím dobře. Arson řekl, že mluvím dokonale dobře. Jsem opravdu ráda, že mluvím anglicky.
Odešel, bylo sedm hodin, povečeřela jsem a dali jsme se do karet. V osm hodin jsem šla nahoru, ale když jsem se rozčesávala, našla jsem nádherný účes à l'antique se třemi černými sametovými stuhami. A zdála jsem se sama sobě rozkošná. Kdybych mu připadala taky tak hezká... když jsem se takto viděla, jdu se ukázat dolů a zůstávám povídat. Maminka se vrací s paní Anitchkoffovou a jejími odpornými dětmi. Zmáčkla mě u okna, ta divoká barbarkyně. Sotva se jí mohu zbavit. Nemohu zůstat déle s tou divošskou hordou. A jdu spát.
Ó! Bože, dej ať zítra jdeme střílet!
[Na okraji: Arson a Khalkionoff zítra u nás večeří.]