Čtvrtek 2. října 1873

Jsem indisponovaná a místo abych studovala, přemýšlela jsem dvě hodiny a čtvrt.
Palajka už tu není a Josefína ještě není zvyklá a já, já nic nedokážu najít. Oblékla jsem se jen s bídou s nouzí. Zelené šaty jsou příliš teplé a ostatní jsou špinavé, poslala jsem je s Antoinem k Louise. Kabátek nutně potřebuji, ve čtyři je teplo a v šest je zima. Mám špatnou náladu, nenávidím ty režné šaty, ty nové. Musela jsem si je vzít, hrůza! Nevynechám jediný den bez London House.
Dnes večer poprvé dávají „Dceru paní Angotové“, čím šílí celá Paříž, neslýchaný úspěch! Jdu se podívat, jaký je v tom rozdíl. (Nové růžové šaty, jednoduchý účes, vlasy vzadu splývají, sluší) mohly jsme dostat jen malou lóži a jsme tam: máma (černé vyšívané šaty), teta (šedé šaty, pařížský čepec), Dina (bílá a černá), Princezna (černá) a já. Seděla jsem v koutě, aby mě nikdo neviděl, ale vidí mě všude, dokonce i skrz zdi. Sál je plný až po strop, ale ani Gioia, ani Wittgensteinová, ani Soubiséová, ta ohyzdná Pitou, tam nebyly. Paul, Walitský a Khalkionoff jsou v přízemí, stará krysa Zibine je s nimi. Tuhle bandu nazýváme nicejskou mládeží a Zibine je samozřejmě z nich ten nejlepší a nejvíc módní.
Jak jsou lidé zkažení, všude chtějí nacházet hrůzy; například teta a Bête se na sebe dívaly a celou dobu se usmívaly a říkaly, že se v „Dceři paní Angotové“ říkají hrůzy. Já tam nic neslušného nevidím, nic, absolutně nic. Naopak je to velmi slušné. Byly chvíle, kdy se všichni smáli, kromě mě, mně nic k smíchu nepřišlo.
Walitský, Paul a Khalkionoff přišli k nám a lóže byla víc než plná. Walitský vchází a vážným tónem se obrací na všechny a říká:
„Jaký je ten vévoda z Hamiltonu směšný, jaké zaměstnání si vybral: otvírače lóží za padesát centimů, zaskakuje za uvaděčku.“
Khalkionoff to nepochopil a prošlo to hladce.
Vyšla jsem ven s Bête, rychle, rychle, a nastoupily jsme do kočáru, abych se schovala. Ale Chaussade šel do protější lóže, aby se podíval, jestli tam jsem, a aby klevetil a tlachal s paní Boutowskou a celou tou partou.
Chudák Paul, jaké je to ještě dítě, všichni chápou a smějí se a on ne. Když ona říká: „To se dělá, ale neříká se to.“

Poznámky

„Dcera paní Angotové“ – populární opereta Charlese Lecocqa, která měla premiéru v Paříži v roce 1872 a sklidila mimořádný úspěch. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „of course“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „fashionable“. ↩