Sobota 27. září 1873

Od včerejška zapaluji ráno svíčku, je chladno. Viděla jsem paní Boreelovou v okně a Hendersonovy pěšky, konečně přijel manžel paní Prodgersové. Paní Skariatinová také.
Květiny na kanavě už jsou hotové, zbývá vyplnit listy a pozadí (zelená róba, ujde to). Měla jsem čas jen koupit sešity a jednou projet promenádu. Chtěla bych udělat hloupost; vsadit se například, ale se sázkařem stejně horlivým, originálním a bláznivým jako jsem já; chtěla bych, chci během přestávky (až budu sedět v lóži u jeviště) sejít z lóže, přejít jeviště u opony a posadit se do lóže naproti. To všechno vážně, v hezké toaletě a před publikem, to se rozumí.
Bête a Dina mi navrhly vévodu.
„Opravdu by se vsadil, myslím, a je to okouzlující blázen.“
Neviděla jsem Gioiu. Včera ji máma viděla v Monaku a nepouštějí ji dovnitř. Opravdu to není nic víc než lehká holka.
Jde se do Francouzského na „Baronku“. Jdu jen na půl hodiny (stejná róba), ale hra mě zajímá a zůstávám, sedím za Dinou. Nikdo mě neviděl, nikdo tam nebyl. Dnes odpoledne jsem potkala paní Massaloffovou, vystoupila jsem, abych s ní promluvila, letos v létě nebyla v Badenu, pořád stejná.
Nechtěla jsem, aby mě v divadle viděli. „Baronka“ je prý nemorální. Inu, já si myslím pravý opak. Při každém dějství se mi máma snažila ukázat, co je na té hře hrozného, a kázala mi svou zastřenou morálku, jak tomu říkám. Právě tak rodiče ničí důvěru dětí.
Bohu díky, skončilo to v jedenáct, což je na Nice brzy — tady nás někdy mučí až do dvou.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Prodgers’s husband“. ↩
Pozn. překl.: V originále „morale dissimulée“ – zastřená, skrytá morálka. ↩