Čtvrtek 25. září 1873

Můj profesor latiny je nadšený z mých pokroků. Skončila jsem ve čtyři hodiny a vycházíme (Dinina režná róba, hezky). Je svěží a dokonce chladno kolem šesté hodiny. Hudba ještě není připravena ve veřejné zahradě, ale lidé se postupně scházejí. Všichni zůstáváme dole, když přichází komorná paní Daniloffové a ptá se na pana Walitského. Maminka se ptá, kdo je nemocný.
— Je to pan Chalkionoff, kdo je nemocný, leží v posteli, říká ona.
Na to Dina zrudne až po uši a začne si upravovat vlasy, aby to zakryla, ale bohužel! Viděla jsem to a má teta na ni vrhá dva nebo tři pohledy plné hněvu, rozhořčení a údivu. Opravdu, jestli se jí ten malý sedlák dokázal zalíbit!... Ale to je nemožné, takový ošklivec! V každém případě je to poprvé, co ji vidím červenat se. Nikdy nebudu moci uvěřit, že ona... a takový ošklivec! A kdo ví? Je hloupá a... hloupá.
Maminka vychází s námi, Dina zůstává doma. To je kvůli tomu, že je inspirována! Ale jaký ošklivec! Dívaly jsme se na tapety pro jídelnu a na koberce. Opravdu je třeba to zařídit. Nechápu, jak jsem mohla dovolit, abychom bydlely v takové díře! Musím udělat vše možné, aby to bylo co nejslušnější. Moje hřiště na kroket je připraveno, ale nemám chuť hrát. Palajka chce odejít; Marie ji zkazila, myslí si, že bude švadlenou, a sní o tom, že se stane slavnou. Ubohá bláznice, jak mi jí je líto! Bude pracovat za denní mzdu dva franky, a ještě ne celý rok. Ubohá bestie!
Na promenádě mi Bête říká:
— Hele, někdo přichází; Marie, podívejte se.
Věděla jsem, kdo to je. Opravdu nás Gioia míjí, ale viděla jsem její profil a záda, jak sestupovala po promenádě a my stoupaly (tmavý skotský klobouk, malé kousky).
— Jak je hezká, říkám.
— Ano, říká maminka, hezká, okouzlující, nelze říct hezká, ale krásná, krásná.
Říkala to tónem, který říkal, věřím, že je krásná, to je opravdu krásná žena.
Nevěřila jsem, že by to maminka řekla, srdce mi div nevyskočilo. Maminka pokračovala:
— Ale proč vypadá tak ubohá? Kde je její elegance? Ach! Opravdu klesla.
Je čas, je jí třicet pět let a víc, jak se mi zdá! Pomyslela jsem si to, ještě maminka:
— Ano, je odkázána na Audiffreta, přichází k ní každý den.
— Je to přesto něco, vezme si celé jeho jmění a to je něco.
Maminka říká, že slečna Durandová nebude chtít Audiffreta.
— A proč ne?
— Protože její matka nebude chtít, má matku a její matka jí to zakáže.
— Proč?
— Protože Audiffret chodí ke Gioie. Proč se tedy vdávat, pro slzy a být nešťastná? Protože ten muž se stejně vrátí ke své dřívější, doma najde všechno špatné, všechno ošklivé, oloupí svou ženu o šperky, šaty, až po její poslední župan a dá všechno, co má, té druhé, kde bude trávit svůj čas.
— Ale pokud se ožení, už nemiluje tu druhou.
— Ó! Ó! Začne znovu, i když na ni na čas zapomene.
To všechno je pro mě morální naučení.
Opravdu si všichni tihle lidé myslí, že se člověk žení, aby se navzájem tyranizovali. Řekla jsem ve dvou slovech své uvažování, deník března č. 3, 1873.
Je pozdě, chodím spát příliš pozdě kvůli tomuto hloupému deníku.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „at home" - doma.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „my croquet-lawn" - mé hřiště na kroket.