Úterý 23. září 1873

na okrajinote de Marie sur la page de titre du Livre 10
Den mého největšího neštěstí až dosud, a navždy.
V tento den jsou mé naděje roztříštěny, a abych byla šťastná... jedině Bůh mě může učinit šťastnou!
Moje první hodina matematiky, s tím odporným profesorem, druhý Bensa, fuj! Zbývala mi ještě půlhodina francouzštiny s panem Brunetem, když přijde Palajka a oznámí mi, že přišly šaty z Paříže; strašně se mi chtělo běžet, ale byla tu ta hodina. Sotva hodina skončila, běžím dolů, pak do pokoje, najdu tam šaty; jsou opravdu velmi hezké. Lemp na mě čeká, ale ukradnu mu dvacet pět minut. Vycházím v pět, nějaké pochůzky, obchody, jedna projížďka po promenádě. U večeře jsme měly scénu s dědečkem. Mluvili jsme jako vždy o kráse. Říkala jsem, že poprsí tety je trochu v troskách, ale dědeček tvrdil, že naopak, a že to není hezké, když je vpředu rovné, ale musí to být trochu skloněné. To jsou čiré hlouposti. Nikdo z vás se nevyzná v kráse jako já. Tvar, pravidelnost a vůbec všechno, co se krásy týká, v tom mi nikdo neupře, že se vyznám, na to dědeček:
„Tolik ti to říkali, že si opravdu myslíš, že jsi krasavice.“
„Naprosto ne, dědečku, naprosto ne, ale jsem roztomilá; ani si nečiním nárok na to, abych byla hezká. Vypadám sice lépe než Collignon a Galleranová, ale to ještě nic nedokazuje. Slečna Collignon si namlouvala, že když se lidé dívají na náš kočár, dívají se právě na ni; na mě. Ale mohu dokázat, že na mě, vsadím-li se, nechám o tom hlasovat celou Promenádu Angličanů.“
Dina mi dala za pravdu. Ale dědeček je pobouřen, že jsem se odvážila takto mluvit o jeho božstvu.
„Tak tedy,“ řekl, „kdyby se mě někdo zeptal, vybral bych Dinu.“
Ta slova mi připadala tak šílená a nemožná, že jsem minutu nevěděla, co odpovědět. Ale pak jsem si uvědomila, že skoro nic nevidí, je to slepý stařec.
„Ale můžete nechat hlasovat celou Nice a výsledek vám ukáže pravdu, a víc neříkám!“
Dědeček chtěl, aby zavřeli Pitoua, nikdo to nedokázal, jen mně se ho s trochou lsti podařilo chytit. Dědeček byl velmi spokojený a já také, tak moc, že (nevím, jaké šílenství mě to vedlo) jsem ho oběma rukama chytila zezadu za hlavu a několikrát jím ze všech sil zatřásla. Pak se rozzlobil, můj názor na Collignon k tomu přispěl. Celou večeři jsem ji parodovala. Vyprávěla jsem Bête jako další důkaz, jak se Lambertye ptal po panu Randouinovi a Collignon to vztáhla na sebe. Bezděčně jsem chytila dědečka za rameno, abych předvedla Lambertyeho, ale dědeček se rozběsnil, vstal z místa, křičel, hromoval, řval, posadil se na druhou stranu a nemohl se uklidnit. Ne kvůli mému gestu, kvůli Collignon.
Ubohý stařec, jak snadno ho lze oklamat! Musela jsem se chválit sama, což dělám dost dobře a dost často, díky Bohu!
Ve Francouzském divadle dávají „Ludvíka XI.“ od Casimira Delavigne. Máma mi poradila jít ráno a já sama jsem docela chtěla. Jdeme tedy my tři, já, Bête a Dina (bílé šaty, sluší). Můj korzet je příšerný, hyzdí mě. Jsem tak dobře stavěná!
Nudím se v divadle, a jak je nudný prázdný sál! Pár nicejských duší nebo ještě hůře, ale celkově nepovedené, prázdné, smutné. A samy jsme byly promočené. Nemohla jsem se smát, Dinu ve svém koutě bolí hlava, Paul nezůstává o přestávkách a Bête dělá čest své přezdívce. Konečně se dostaneme k Vé---------- vodovi, jak zpívá Bête. Mluvím anglicky, ona se mi posmívá, že vyslovuji příliš anglicky. Poprvé se dozvěděla, že je Skot. Bête se pokouší žertovat, ale všechno kulhalo.
Pak mluvila o Miloradovitchovi:
„Ach ne, kněžno, prosím ne tu špínu, vévoda je lepší.“
Zase rudnu jako dřív. Ptá se mě, jestli je Gioia v divadle elegantní a hezká. Odpověděla jsem, že ano, a popsala jí jedny dvoje šaty a šperky.
„A to všechno dává Hamilton? Ten safírový náhrdelník?“
„Ano.“
„Budeš to mít všechno, budeš mít rodinné klenoty.“
„Já! A navíc rodinné klenoty jsou u čerta.“
„To nemůže.“
Když jsem řekla, že princ z Walesu je opilec, řekla mi:
„Jako všichni Angličané, a Hamilton taky.“
„Řekněte mi, prosím, je velmi ošklivý?“
„Nikdy vám ho neukázali?“ ptá se Dina.
„Ano, ale zdál se tak zrzavý a rudý.“
Zároveň jsem řekla:
„Naopak, je velmi pohledný, má krásné rysy, vznešený výraz, a hotovo.“
Na to Dina:
„Ano, pohledný pro ty, kdo ho milují.“
„Jako?“
„Jako třeba já,“ řekla se smíchem.
Vyprávěla jsem o pronajatém divadle. Smáli se. Když jsem nevěděla, že ho miluji, dívala jsem se na něj jako na největšího originála na světě. Skoro jsem na něj zapomněla a teď tomu nevěřím, protože si nedovedu představit, že má ještě tu přednost. Je to přednost, pro mě, a velký půvab. Zbožňuji ho jako originála, blázna, mimořádného, výstředního. Ale proč nosí skotskou stužku?! ...............................................
Celou dobu jsme mluvily o něm, řekla jsem, co mi Howard pověděl o jeho jmění, a jiné věci. Ráda ho pomlouvám. Ale je vůbec možné, že je to ten samý originál, o kterém se tolik mluvilo? Teď tomu nemohu uvěřit. Bylo by to opravdu příliš krásné!
Ke konci se trochu rozhýbeme a odcházím úplně probuzená. Hra je dobrá, ale monotónní. A prázdný sál otráví všechno. Nejkrásnější hra bez publika ztrácí polovinu své hodnoty.
Chápu šprým jako vévodův, být úplně sám je okouzlující. Člověk se musí smát jako blázen. Miluju tahle bláznovství, a když o nich slyším vyprávět, srdce mi buší a krev mi vře, jako bych poslouchala hrdinský příběh, nádherné sebezapření nebo vznešenou oběť.
Minulou zimu, když jsem poslouchala kousky prince z Walesu, volala jsem:
„Ach! Jak bych chtěla dělat takové šprýmy!“
Myslela jsem na to dokonce i když jsem šla spát. A nemohu klidně poslouchat, když se vypráví některý z těch rozkošných, originálních, duchaplných a bláznivých příběhů. Vřu, vzrušuji se a hlavou se mi honí tisíc nejpodivnějších dobrodružství... Chtěla bych je všechna podniknout. Jednou jsem si pomyslela, kdybych byla mužem, obléct se za mlynáře v modré haleně, lehnout si na vůz plný mouky, starý zamoučený kůň, a jet na koncert do veřejných sadů a bavit se s našimi známými. To je ještě ten nejjednodušší z mých nápadů! Ach! Je takové přísloví: Bůh nedává trkavé krávě rohy.
Když s tímhle tématem začnu, nemohu přestat. Já totiž zbožňuji originalitu. To zbožňování spalo od minulé zimy, ale probouzí se. Dávám si dobrý pozor, abych teď nebyla originální. Fuj! Mladá dívka s originálními způsoby, to je odpuzující. Ale u muže, a někdy dokonce i u ženy.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále hovorově stažené je ne dis qu’ça ! [sic]. ↩
Pozn. překl.: Mariin novotvar: caricaturisée [sic]. ↩