Sobota 20. září 1873

Teprve v pět hodin jsem volná, jedu do města s Bestií a Dinou. V hodině francouzštiny jsem četla biblickou dějepravu, desatero Božích přikázání. On říká, že si nemáme dělat obrazy toho, co je na nebesích. Katolíci a Řekové se mýlí, jsou to modloslužebníci, kteří uctívají sochy a obrazy. Já se ovšem touhle metodou zdaleka neřídím. Věřím v Boha, našeho Spasitele, Pannu Marii. A ctím některé svaté. Ne všechny, protože některé napekli jako bábovky. Kéž mi Bůh odpustí toto uvažování, je-li nespravedlivé, ale moje prostá mysl to vidí takhle a jinak říct nemohu. Uvěřím někdy, že Bůh přikázal postavit svatostánek, aby tam z archy smlouvy dal slyšet své orákulum?! Ne, ne, Bůh je příliš vznešený, příliš veliký pro tyto pohanské a nesnesitelné hlouposti. Uctívám Boha ve všem. Modlit se lze všude, On je všude přítomen.
Jedu tedy do města, na promenádu (vlasy volně spuštěné, jsou opravdu hezké). Večer hrajeme opět krále, ale nehraje se o nic, a tak to není dost zajímavé. Hraje se pro hru a já dělám všechno jako amatér, když hraju, jsem ve hře. Ale dnes večer jsem se smála celou dobu; ostatní na mě křičeli jako na osla, když bylo třeba hrát, a přesto jsem byla popletená a roztržitá. Propásla jsem šance, přejít atd. atd. Ale bavila jsem se na plné hrdlo, dá-li se to tak říci. Přišel Khalkionoff a už nevím při jaké příležitosti řekl, že lidé jsou degenerované opice. Je to mladíček s názory strýce Nikolaje.
„Takže,“ říkám mu, „nevěříte v Boha?“
„Mohu věřit jen v to, čemu rozumím.“
„Ó! Ty hnusné zvíře!“
Všichni tihle hoši, kterým začíná rašit knír, mají takové názory, jsou to malí žlutozobci, kteří si myslí, že ženy nemohou uvažovat. A chápat. Dívají se na ně jako na panenky, které mluví, aniž by věděly, co říkají, blahosklonně je nechávají mluvit. Řekla jsem mu to všechno kromě hnusného zvířete a žlutozobce. Nejspíš četl nějakou knihu, které nerozuměl, a teď z ní odříkává celé pasáže. Dokazuje, že Bůh nemohl tvořit, protože se na pólech našly zmrzlé kosti a rostliny. Tedy to kdysi žilo a existovalo, a teď tam není nic.
Neříkám nic proti tomu, ale neprošla naše země ještě před stvořením člověka různými převraty? To, že Bůh stvořil svět za šest dní, se přece nebere doslova. Živly se formovaly po staletí a staletí a staletí. Ale Bůh je. Lze to popřít, když člověk vidí nebe, stromy, samotné lidi? Neřekl by člověk, že je tu ruka, která řídí, trestá a odměňuje, která je všemocná a která je rukou Boží?!! Jistě je absurdní představovat si Boha v hořícím keři nebo v arše smlouvy nebo v ohnivém sloupu. Nebo Ho znázorňovat v sochách nebo obrazech. Chápu, že se kreslí Ježíš, který byl na zemi, který vstoupil do lidského těla.
Mám mnohem širší pojetí Boha! Ale pohanství, tito muži, kteří klamali lidi, neuznávali svrchovanou moc? Neuměli ji nazvat Bohem, ale nazývali ji Přírodou. Není to totéž? Co je příroda? Jiné jméno pro Boha.
napříč stránkou
To je skoro panteismus.
Všechny činy, myšlenky lidí, jejich neřesti, jejich ctnosti, jejich touhy, lásky a nenávisti, odkud se to všechno vzalo a jak se to mohlo vejít do těla, které se po smrti obrátí v prach?!! Cožpak ve všem nevidíme Boží moc a dobrotu?
Když jsem to psala, projela mi hlavou ješitná myšlenka, pomyslela jsem si, že je to Bohu milé, ale v tu chvíli jsem poznala svou bídu a tahle domýšlivost smaže i tu nejnepatrnější zásluhu. Dokonce i tato pokorná slova, která právě vyslovuji, jsou hříchem, protože si bezděčně chci tou pokorou něco zasloužit.
Doprovodíme Bestii do hotelu. Jsme jako židovská svatba, já ve velkém bílém beduínském rouchu, Dina ve spodničce a v jakési černé kazajce, Walitský s hrbem, který mu dělá Pitou, Paul také komicky oblečený, Bestie obyčejně. Celá ta banda bez klobouků, smějeme se, povídáme a jdeme prostředkem ulice. Těch pár kolemjdoucích se zastavovalo a zvědavě si nás prohlíželo, ale jsou to Niceňané — prasata! Viděli jsme dokonce dva Angličany. Návrat nebyl o nic méně slavnostní. Vlál za mnou ten můj beduínský plášť jako bílý Mefistofeles, vítr z něj dělal plachtu. Paul a Dina zpívali a Walitský říkal své hlouposti.
Tím to ale nekončí, Paul nám vypráví pár příhod ze školy, o Shefickových a o Angličanovi Berrym, úžasně velkém a silném, který chtěl vyrazit okno a zahnat domnělého zloděje, a místo toho rozbil zrcadlo. A o krásném večeru, spíš noci, kterou strávili u piva: každý vypil neuvěřitelné množství obrovských korbelů a snědl kilo sýra, a nikdo nepromluvil ani slovo. Pili, jedli a vrhali po sobě přátelské, hloupé a jednotvárné pohledy.
Konečně jdu spát — jako každý den, bohužel! Nic nového se vymyslet nedá. Ještě dlouho si budu pamatovat na náš noční pochod.
na okraji
Zda je to sudé nebo liché... je to sudé!

Poznámky

V originále francouzsky: „à gorge déployée“ - z plna hrdla, se smíchem přes celou tvář. ↩
V originále: odkaz na darwinovskou teorii evoluce. ↩
V originále francouzsky: „blanc-bec“ - žlutozobec, nafoukaný mladík. ↩
V originále francouzsky: „une noce de Juifs“ - židovská svatba, hlučný průvod. ↩
V originále: reference k Faustovi, dramatická sebeprezentace. ↩