Sobota 20. září 1873

Teprve v pět hodin jsem volná, jedu do města s Bête, Dinou. V hodině francouzštiny jsem četla Svatou historii, desatero Božích přikázání. On říká, že si nemáme dělat obrazy toho, co je na nebesích. Katolíci a Řekové se mýlí, jsou to modloslužebníci, kteří uctívají sochy a obrazy. Také já jsem daleko od této metody. Věřím v Boha, našeho Spasitele, Pannu Marii. A ctím některé svaté. Ne všechny, protože někteří jsou vyrobeni jako švestkové koláče. Kéž mi Bůh odpustí toto uvažování, je-li nespravedlivé, ale v mé prosté mysli jsou věci takové a nemohu říct jinak. Uvěřím někdy, že Bůh přikázal postavit svatostánek, aby tam z archy smlouvy dal slyšet své orákulum?! Ne, ne, Bůh je příliš vznešený, příliš veliký pro tyto pohanské a nesnesitelné hlouposti. Uctívám Boha ve všem. Můžeme se modlit všude, je přítomen všude.
Jedu tedy do města, na promenádu (vlasy volně spuštěné, jsou opravdu hezké). Večer hrajeme opět krále, ale hra není dost napínavá a zajímavá. Hraje se pro hru a já dělám všechno jako amatér, když hraju, jsem ve hře. Ale dnes večer jsem se smála celou dobu; ostatní na mě křičeli jako na osla, když bylo třeba hrát, a přesto jsem byla omámená a roztržitá. Nechala jsem projít šance, přejít atd. atd. Ale bavila jsem se na plné hrdlo, dá-li se to tak říci. Chalkionoff přišel a, už nevím u jaké příležitosti, řekl, že lidé jsou degenerované opice. Je to malý s myšlenkami strýce Nikolaje.
- Takže, říkám mu, nevěříte v Boha?
- Mohu věřit jen v to, čemu rozumím.
- Ó? Ta ošklivá bestie!
Všichni tihle hoši, kteří začínají mít vousy, mají tyto myšlenky, jsou to malí žlutozobci, kteří si myslí, že ženy nemohou uvažovat. A chápat. Dívají se na ně jako na panenky, které mluví, aniž by věděly, co říkají, nechávají je mluvit s ochranitelským výrazem. Řekla jsem mu to všechno kromě ošklivé bestie a žlutozobce. Bezpochyby četl nějakou knihu, které nerozuměl a jejíž pasáže recituje. Dokazuje, že Bůh nemohl tvořit, protože na pólech byly nalezeny zmrzlé kosti a rostliny. Tedy to žilo a existovalo v nějaké době a nyní tam není nic.
Neříkám nic proti tomu, ale nebyla naše země převrácena různými revolucemi před stvořením člověka? Nebere se doslova, že Bůh stvořil svět za šest dní. Živly se formovaly po staletí a staletí a staletí. Ale Bůh je. Lze to popřít při pohledu na nebe, stromy, samotné lidi. Neřeklo by se, že existuje ruka, která řídí, trestá a odměňuje, která je všemocná a která je ruka Boží?!! Jistě je absurdní představovat si Boha v hořícím keři nebo v arše smlouvy nebo v ohnivém sloupu. Nebo Ho znázorňovat v sochách nebo obrazech. Chápu, že se kreslí Ježíš, který byl na zemi, který vstoupil do lidského těla.
Mám mnohem širší pojetí Boha! Ale pohanství, tito muži, kteří klamali lidi, neuznávali svrchovanou moc? Nevěděli, že ji mají nazvat Bohem, ale nazývali ji Přírodou. Není to totéž? Co je příroda? Jiné jméno Boha.
[Napříč: To je skoro panteismus.]
Všechny činy, myšlenky lidí, jejich neřesti, jejich ctnosti, jejich touhy, lásky a nenávisti, to všechno přišlo a jak se ubytovalo v těle, které se stává prachem, když je mrtvé?!! Nevidí se ve všem moc a dobrota Boží?
Když to píšu, marná myšlenka mi projela hlavou, pomyslela jsem si, že je to Bohu milé, ale v tu chvíli jsem poznala svou bídu a nejnepatrnější zásluha je vymazána touto domýšlivostí. Dokonce i tato ponížená slova, která vyslovuji v tuto chvíli, jsou hříchem, protože nedobrovolně si chci tou pokorou něco zasloužit.
Doprovodíme Bête do hotelu. Jsme jako židovská svatba, já ve velkém bílém beduínském rouchu, Dina v sukních a já nevím v jaké černé kazajce, Walitsky s hrbolem, který mu tvoří Pitou, Paul také komicky oblečený, Bête normálně. Celá ta parta bez klobouku, smějící se, povídající a jdoucí uprostřed ulice. Vzácní chodci se zastavovali a dívali se na nás se zvědavostí, ale jsou to Niceňané — prasata! Viděli jsme dokonce dva Angličany. Návrat nebyl o nic méně slavnostní. Vlál za mnou ten můj beduínský plášť jako bílý Mefistofeles, vítr z něj dělal plachtu. Paul a Dina zpívali a Walitsky říkal své hlouposti.
Nekončíme tak, Paul nám vypráví některá dobrodružství ze školy, o Shefickových a o Angličanovi Berrym, úžasně velkém a silném, který rozbil zrcadlo místo toho, aby vyrazil okno, aby zahnal domnělého zloděje. A krásný večer, který strávili, spíše noc, pitím piva, každý neuvěřitelným množstvím obrovských džbánů a kilogramem sýrů, aniž by si řekli slovo. Pili, jedli a posílali si přátelské, hloupé a monotónní pohledy.
Konečně jdu spát, záležitost všedních dnů, bohužel! Nelze nic nového vymyslet. Ještě dlouho si budu pamatovat na náš noční pochod.
[Na okraji: Zda je to sudé nebo liché... je to sudé!]

Poznámky

V originále francouzsky: "à gorge déployée" - z plna hrdla, se smíchem přes celou tvář.
V originále: odkaz na darwinovskou teorii evoluce.
V originále francouzsky: "blanc-bec" - žlutozobec, nafoukaný mladík.
V originále francouzsky: "une noce de Juifs" - židovská svatba, hlučný průvod.
V originále: reference k Faustovi, dramatická sebeprezentace.