Pátek 19. září 1873

Jedu na koni v pět hodin a večeříme, to jest já a Paul, Bête také, v sedm hodin. Jdu nejprve na promenádu, kde už je několik vozů. S lidmi se vrací život, musím žít ve společnosti, nemohu být bez lidí. Sedlo moc nedrželo, dokonce se začalo posouvat vlevo, ale Auguste to upraví a pokračuji. Najednou vidím přicházet Gioiu s Pitou (Soubisová se podobá zesnulé Pitě jako sestra). Gioia má vlasy visící, malé, krátké a určitě smíšené s parukou. Celý obličej namalovaný na bílo, ale není to špatné, dokonce krásná, když člověk nezkoumá detaily. Ale jak ji lze políbit, když má jako masku? Mladý muž se stává starcem s bílými kníry. A pak mít všechny ty falešné vlasy! Bensa o tom mluvil: viděl jsem tu krásnou paní s krásnými vlasy. Ale její vlasy jsou daleko od krásných. Mám desetkrát krásnější, přirozené, barvou i vším. Ale sedlo se stává znepokojujícím a jedu k Moutonovi, který to znovu upraví, a znovu se posouvá. Konečně u Ponchettes jsem definitivně nucena opustit svého Pegasa, nastupuji do landó a rozzuřený Paul bere uzdy koně. Celou cestu k Moutonovi zuřil a já se smála jeho zuřivosti, nemohla jsem se ovládnout, což ho rozzuřilo ještě víc. Co se mne týče, zachovávám si všude dobrou náladu. Jistě mě ta nehoda velmi štve, už dvakrát mi kazí jízdu, ale co dělat? Je to hotové, je to hotové! Nesmíme se rmoutit lítostmi, život je tak krátký! Je třeba se smát, jak jen to jde, slzy přijdou samy. Lze se jim vyhnout; existují nezbytné žaly, kterým nelze uniknout, je to smrt a rozloučení, a to poslední je milé, pokud se doufá. Ale kazit si život drobnými nešťastnostmi! Fuj tedy! Nedělám si nic z drobných banalit, jak nazývám každodenní starosti, procházím je se smíchem.
Dorazili jsme domů. Zapomínám říci, že jsme třikrát minuli Gioiu. Jednou nás minula, dali jsme se do klusu (ne kvůli ní!) a minuli jsme ji, pak jsme nakonec šli krokem a ona nás [Škrtnuto: dohnala] předběhla svým drožkou. Tentokrát není elegantní! A jaké neštěstí se Soubisovou v drožce. Je to jako v předchozích letech, ne, ne.
Doma jsme tedy zastihli celou tu rodinnou radu v rozpacích, zdá se, že se špatně večeřelo a že jsme my nevečeřeli a také nějaký příběh a pak ještě nevím co, ale hluk byl omračující.
Můj milovaný bratr se dal do vyprávění, jak je můj kůň prudký a že neumím jezdit (čisté lži!), které mu odpouštím, protože byl podrážděný. Po hodině kanoády jdu spát; maminka přichází ke mně a já jí všechno klidně vysvětluji. Ubohá maminka chce, abych před světem byla tím, čím nejsem. Potlačuje každé slovo, každé gesto a nakonec mě nutí křičet, aby mě slyšela. Když jsem s ní sama nebo ve společnosti bez ní, jsem velmi klidná a zdrženlivá, to znamená přirozená. Neslyším v každém okamžiku: Nekřičte! nebo: Ach! Můj Bože, ubohá dívka, nešťastnice atd. atd. atd. atd. To mě skoro roznemůže, jsou to starosti, které snáším nejhůř.
Maminka říká, že se podobám Hamiltonovi, ujišťuje, že i když nic nebylo, před rokem, v Monaku, upozornila na to mou tetu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „riding" - jízda na koni.