Sobota 13. září 1873

Dnes opět dobrá práce, přišel Manotte a ukradl mi hodinu. Práce trochu unavuje, ale... bah!
Dominique přichází se svým landó, jsem velmi ráda, už dva měsíce se potácíme v těch ošklivých drožkách. Maminka je stále nemocná.
Dnes večer zahájení Francouzského divadla: "Výměna rukou", "Blázni lásky". Jdeme (je sobota), oblékám si svou šedou plátěnou róbu, je pomačkaná, ale mám ji nejraději. Sestupuji dolů a maminka mi říká, abych si oblékla jinou, že tahle není pěkná. Hlupačka, jaká jsem! Převlékám se do bílé róby. Ta vyšívaná, kterou nenávidím, kterou nemohu snést. Je pokřivená, na zádech hrbolatá, příšerná, příšerná, příšerná! Výšivka je pěkná, ale střih!!! Pokaždé, když mám to neštěstí si ji obléct, jsem nešťastná. V divadle jsem se sehnula za křeslo, sundala jsem živůtek, udělala záhyb na zádech, ze strany, už jsem to nemohla vydržet, cítila jsem něco pokřiveného na zádech. Divadlo je plné Niceňanů. Prefektova manželka sedí naproti nám. Máme lóži pana Lewina, ale napravo.
"Výměna" je hra o císařovně Alžbětě a vévodovi z Kuronska. Vévoda je vězeň a Alžběta přichází do jeho vězení zjistit jeho úmysly. Místo vévody však mluví s poručíkem, který, aniž by věděl komu, dal vévodovi příležitost k útěku (kterou mu opatřila dcera majora, strážce pevnosti, aby se mu vyhnul — věřila totiž, že ho miluje, přičemž se měla provdat za bratrance). Aby major neztratil místo, protože ručil za vězně, chtěl ho poručík nahradit, dokud ho nenajdou. Zpočátku nevěděl, že je to Alžběta, kdo s ním mluví. Dvoří se jí a ona je jím okouzlena, nechá ho dovést do paláce, který mu bude sloužit jako vězení. Poručík sám byl uvězněn v pevnosti za to, že se dvořil hraběnce Šuvalové. Rozhněvaný hrabě ho dal do vězení.
V paláci se quasi-vévoda vyznává Alžbětě, dokonce jí políbí rameno, aby ho propustila a on se vrátil ke své původní identitě. Ale právě naopak — Alžběta je jím okouzlena, dává mu úplnou svobodu a přemýšlí dokonce, zda si ho vzít. Šuvalov jí přináší zprávu. Předtím požádala vévodu, aby ji požádal o milost, o přízeň.
Ten žádá o milost pro poručíka Boumanovského (svou vlastní), která je udělena. Scéna je velmi krásná, když jsou hrabě, císařovna a poručík tři. Alžběta žádá hraběte o příběh tohoto poručíka, z jeho tváře tuší, že právě on je tím manželem, a nutí ho, aby všechno řekl. Vévoda vypráví celé dobrodružství, protože to byl on. Alžběta je velmi pobavena. Ale hrabě jí čte zprávu, kde stojí, že vévoda je se spiklenci. Ona se ptá, kdo tedy je ten druhý!
V tu chvíli přichází majorova dcera s dopisem, který chce předat pravému vévodovi, aby zachránil jejího otce, jenž za něj ručil. Alžběta má podezření, vezme si dopis, přečte ho, odhalí podvod. Ale odpouští poručíkovi a bere si ho levou rukou, morganatickým sňatkem. "To je jen výměna rukou", tak hra končí.
Druhá je velmi zábavná komedie, ale dost hrubá; po druhém dějství jsem odešla. Říkalo se tam opravdu věci příliš... hlouposti, cože! Ale je to hezké, scéna u kokoty, která klame svého milence, je skvělá. Je to velmi zábavný zmatek, velmi dobře uspořádaný a sestavený. A zůstala bych ráda, ale!
Naproti Anna, Georges a Lefèvre. Ten tlustý hroch si dovolí k nám přijít z druhé lóže, jsem rozhořčená. Ubohá Dina, celý večer před sebou vidět milenku svého otce. Byla zuřivá. Odcházím s Anitchkoffovými, Zibine nabídl spoustu kytic. Paul a Chalkionoff přišli do lóže. Chtěla jsem zůstat, ale je to opravdu pikantní. Ze sebeúcty jsem musela odejít. Je dvanáct hodin a ještě není konec.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „very much amused" - velmi pobavena.