Pondělí 1. září 1873

Scházím dolů a první mámino slovo:
„Zdálo se ti o Hamiltonovi?“
Zůstáváme v jídelně a povídáme. Walitský přináší Paulův oblek a ptá se mě na názor — neboť je třeba říci, že všichni, muži i ženy, se se mnou radí. Řekla jsem, že světlejší by bylo lepší.
„Bezpochyby,“ říká, „vévoda nosí takový střih, Rachel také.“
A je to — teď mě budou otravovat!
Mluvilo se o vévodových příjmech; teta říká, že zchudl.
Místo devadesáti tisíc liber jich má dvacet tisíc. „To je ještě slušné,“ říká máma. Walitský začíná se svými hloupostmi; vyprávěl Makaroffovi, že vévoda, poté co mu zakázali vodit psy na promenádu, přivedl prasátko přivázané k noze.
Pak dodává:
„Jaký originál — loni uspořádal oběd a polévku podávali v nočnících.“
Zase říkal sprostoty — prase. Nebudu už psát vše, co se říká o vévodovi; bylo by to nudné a dlouhé. Ta neskutečně hloupá kněžna mi říká vévodkyně. Makaroff se zapomněl — mluvil nahlas a dost ostře kvůli svému bratrovi, tomu jakémusi bláznu; kněžna si ho dobírala a trochu i všichni ostatní. Ten říkal drzosti a tak dále (mluvím o bratrovi); náš Makaroff litoval, že promluvil, a omluvil se dědečkovi, ale ten si tedy vyskakuje — ctižádost atd. atd. Je opravdu afektovaný ten Makaroff — omluvil se a sám je celý v rozpacích. Je tak hloupý a směšný, ale výborný profesor. Vévoda z Hamiltonu je v módě; budou mě dráždit jako zvířata. Vycházím před večeří s tetou a kněžnou. Ta mi zase říká vévodkyně, a pak:
„Je zrzavý, ošklivý.“
„O kom to mluvíte? Jestli o vévodovi z Hamiltonu, řeknu vám, že je desetitisíckrát lepší než váš manžel.“
Přes den zůstáváme všichni pohromadě; ještě jsem nezačala studovat, a tudíž jsem se všemi.
Máma říká:
„A jak Berthe říkala, že si ji Hamilton bezpodmínečně vezme.“
(Píšu při měsíčním svitu)
„To dost dobře může být,“ říkám, „co by na tom bylo podivného?“
Máma Berthe vystihla: hezká jako andílek, rozpustilá a hrubá jako čert, nosí hůlku a chodí s nohama od sebe. Ta hloupá kněžna říká:
„Kdo je Berthe, nehodná sokyně? To nevadí — zabijeme ji. A vás sžírala žárlivost.“
Pár slovy jsem o Berthe pověděla. Máma říká:
„Ale ty máš k Hamiltonovi tak daleko jako já k ruskému carovi.“
Udělala jsem gesto.
„Ano,“ pokračovala, „i kdyby Hamilton přišel a líbal mi ruce a prosil mě, abych mu tě dala, odmítla bych; má Gioiu, nemůže žít s počestnou ženou — muž, který je zvyklý, nemůže; takové náklonnosti nekončí.“
Když jsem se vdávala, Marie Ivanovna Perliková, docela prostá dívka, přišla ke mně, zavřela dveře a řekla: „Slečno, znám vás a mám vás ráda — nevdávejte se za Bashkirtseffa; má milenku a ta milenka má děti. Nespoléhejte na mládí a krásu — dva týdny po svatbě půjde za svou bývalou.“ A skutečně šel.
Máma toho napovídá tolik, že mám opravdu strach. Chtěla jsem říci, že miluje-li mě, nemůže milovat tu druhou, a opřít se přitom o konec svého deníku číslo 8. Ale mlčela jsem, jinak bych byla směšná. Máma má velký strach. S Boreelem žertovala; tady vidí, že je to vážné, a chce mě od toho odvrátit. Tím je mi ještě dražší. Je třeba vždy jednat opačně. Ale nejdřív se musí ukázat, zda mě bude chtít, než budete odmítat a bát se, drahá mami. Opravdu mě děsíte, odrazujete mě! Kdyby na mě za rok opravdu zapomněl a vrátil se k té druhé! Zabila bych se, kdyby to mohlo být.
Chci se naučit skákat přes švihadlo; svlékla jsem se a začala — strašné horko — se švihadlem. Večeře (šedé šaty, sluší). Opravdu nejsem příliš ošklivá. Večer jsme vyrazili s dědečkem, tetou a kněžnou do Monaka; ta prodala svůj příčesek za dvacet pět franků a to tam prohýřila. Mámu hrozně bolí hlava; Dina zůstává. Ach! Jak mě otravuje malá dcerka kněžny. Řekla jsem, že Gioia je tady a má psy jako Renard. Řekla jsem, že dědeček, protože zná jejího muže, může klidně k ní zajít. Dědeček chtěl psa; vyprávěl tu historku s Renardy v Badenu. Dědeček zcela připouští, že vévoda je ženatý s tou ženou.
Večer přicházejí Anitchkoffovi; přestěhovali se kousek dál od nás.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „spogliata“ (Marie používá italštinu pro záležitosti těla). ↩