Čtvrtek 28. srpna 1873

V Marseille mě budí. Jdu se především trochu dát do pořádku — jsem méně špinavá, než jsem si myslela. Tak brzy ráno nemohu jíst, jen šálek čaje. Dávám se znovu do čtení, vracím se k „Hamiltonovi“. Nikdy jsem nepotkala krásnější jméno. Využívám příležitosti, abych tetě ještě jednou řekla, že Napoleon není příbuzný, protože vévodova matka je kněžna Bádenská. Tu se mluvilo o příbuzenství Rusů a Angličanů:
„I přes Hamiltony,“ říká Dina.
V Toulonu obědváme, a velmi dobře; opravdu — kdyby to bylo ve dvanáct nebo v jednu místo v deset, pořádně bych se najedla. Od Toulonu mě zmítá velká bolest — blížím se k Nice. Všechna místa jsou mi lhostejná kromě Paříže, kterou zbožňuji, a Nice, které nenávidím. Nelze ani studovat. A to horko!
Pláču od Toulonu. Ne, nikdy v životě mi nebylo takové horko. Vykoupala jsem se sama od sebe nejméně čtyřikrát. Vzpomínám si na vévodu z Hamiltonu u rulety. Konečně vstupujeme na tu proklet... Oba Anitchkoffovi, kněžna a Walitský nás vítají. Máma tu není.. Ptáme se; jedni říkají, že je unavená z Monaka, druzí, že je trochu nemocná. Pravda je, že si sedla na nočník, ten se převrhl a ona se vážně poranila, nicméně že spadla z postele a poranila se, když upadla na noční stolek.
Najdeme ji u dveří, posadím ji v jídelně. Příjezd je vždycky zmatený, nedá se popsat. Mluvíme všichni najednou, ptáme se, odpovídáme. Mluví se o všem. Mezitím přijde pan Abramovitch; zase odejde.
Georges uvízl na rakouských hranicích. Jeho Anna mu utekla a ukradla mu pas. A bez pasu ho nepustí dál. Nechci nic jíst. Jdeme nahoru do salonu; Prater nás potkal na ulici. Vzali jsme malého černouška, který bude jezdit s námi v kočáře. Dokud se nedívám z okna, jsem spokojená, ale nesnesu tu bledou, spálenou zeleň, to žhnoucí nebe, tu rudou zem, ten těžký vzduch! Proto máma říká, že budeme bydlet v Paříži. Ach, Bože můj, jak bych si to přála! Ochraňuj mě a pomoz mi!
Ukazuji své klobouky. Mluvíme o šatech. Mámě se nelíbí sametový „Hamilton“. Vidím, že co se šatů týče, mohu se spolehnout jen sama na sebe. Jednou je samet špatně, podruhé dobře atd.
Musím se tedy řídit jen vlastním úsudkem. Volají k večeři, ale místo večeře si uklízím pokoj! Ukládám na místo klobouky a botky, šperky. Rozdávám dárky. Vracím se do salonu, kde máma leží; mluvíme, křičíme. Vypráví se, co kdo viděl, koho kdo viděl. Zkrátka se mluví o všem. Ukazují se nákupy atd. atd. atd. Vůbec nevečeřím, čas plyne v chození sem a tam, v poslouchání a vyprávění. Bojím se, aby máma vážně neonemocněla... Budu se modlit k Bohu, On je dobrý, On ji ochrání!
Jsem ráda, že jsem zase ve svém pokoji; je hezký, hned zítra si upravím postel celou do bílého, bude rozkošná.
Chci pro mámu objednat klobouk s bílým šátkem.
Máma si vzala hnědé šaty od Spitzera. Makaroff je u nás. Jeho bratr, jakýsi odporný Rodionoff, sem často chodí. Idiot, hlupák, protiva. Nemluvila jsem s ním a viděla jsem ho tři minuty, ale vím, co je zač.
Tak jsem tedy v Nice, opravdu tomu nemohu uvěřit! Včera, ještě včera... a dnes! Pokaždé, když přijedu, cítím se zvláštně, zdá se mi, že... to je jedno.
Úplně jsem zapomněla, že přijde zima. Dívám se na Nice jako na vyhnanství. Především se pustím do rozvrhu — hodin a dnů pro učitele. V pondělí znovu začínám se studiem, tak hanebně přerušeným tou Collignon, ach, ta ničemnice!
Se zimou přijde společnost a se společností má veselost. Nebude to Nice, ale na čtyři měsíce malá Paříž. A dostihy! A střelba na holuby! A vévoda z Hamiltonu, který přijede! Měla bych Nice milovat, vždyť je to jediné město, kde mám potěšení ho vídat. A někdy i tak desetkrát! Je to štěstí, na které jsem zapomněla, které už nechápu. Ach, každá věc má svou dobrou stránku: v Nice mám to štěstí vídat vévodu, a to je tak veliké, tak krásné, tak vzácné, že při pouhé té myšlence mizí všechny nepříjemnosti a těch šest nebo sedm měsíců, které tu musím strávit, mi připadá jako moře, které bych přeplula, aniž bych se ohlédla a aniž bych spustila oči z majáku, jenž mě vede. Nedoufám, že přistanu, ne, doufám jen, že tu zemi uvidím, a už ten pohled mi dodá pevnost, sílu a odvahu žít až do příštího roku.
A potom? A potom... věru, nevím. Možná k ní doplavu? Jinak se uvidí, co bude třeba udělat.
V každém případě budu plavat, dokud mi nedojdou síly. Ale doufám, věřím v Boha, v jeho božskou dobrotu! Proto neztrácím odvahu. Bůh, který ke mně byl tak dobrý, by mě odvrhl? Ne, je příliš veliký, příliš dobrý!
Bože můj, pomoz mi? Učiň mě šťastnou!!!
Budu se modlit k Bohu a k Panně Marii. Snad mi splní, oč prosím? Ale jak změnit srdce toho tuláka?! Je to nemožné stvoření!
Zapomínám poděkovat Pánu za to, že mě přivedl živou a zdravou domů, bez jakékoli nehody. Že mě uchránil vší nemoci ve městě zachváceném cholerou.
Však jsem si také cestou do Vídně neustále opakovala: „Kdo přebývá pod ochranou Nejvyššího, nalezne odpočinutí v příbytku Všemohoucího. Přikryje tě svými křídly, pod jejich záštitou budeš v bezpečí? Jeho pravda ti bude štítem, nebudeš se bát ani šípů, jež létají vzduchem v noci, ani pohrom ve dne. Tisíc jich padne po tvém boku a deset tisíc po tvé pravici, ale k tobě nedosáhnou.“
Nedokážu vyjádřit, jak jsem dojatá a jak jsem vděčná za Boží dobrotu ke mně.