Úterý 26. srpna 1873

Balíme se, v jedenáct chceme odjet, ale ani klobouky, ani šaty nejsou hotové. Zůstáváme do sedmi večer. Laferrièrová mi posílá šaty — živůtek sedí ještě hůř, posílám je zpět.
Jdeme ven; u Ferryho teta kupuje botky, i pro mne — pár s přezkami. Mám nejmenší nohu v obchodě. Utratila jsem nejspíš přes tisíc franků. Zase procházím kolem Kleina, zastavuji se podívat na Gioiu. Ale ve skutečnosti tak krásná být nemůže — vzpomínám si na ni. Zaprvé se hodně líčí a pak není půvabná; její chůze je ošklivá. Je pravda, že to nemá co dělat s rysy a poprsím. Říkám Dině: jak je krásná, ale fotograf ji hodně zkrášlil — chci znát jeho adresu. Jdu tedy dovnitř a ptám se. Je to výborný fotograf, řeknou mi. Walery, rue de Londres 9.
Chci si na místě nechat udělat portrét. Říkám to všem.
A podaří se mi to — jsem plná života, mám otevřené oči, a to se mi poslední měsíc nestává každý den.
Cestou teta kupuje šaty. Bereme fiakr a už jsme u Waleryho, fotografa.
Vyjdu do prvního patra. V malém salónku vedle je Gioia v různých pózách.
Každou chvíli jsem mizela, abych se na ni podívala, zatímco se mě ptali, jakou fotografii chci. Na jedné z jejích fotek je velmi odhalená. Říkám si, jak to, že při tak otevřeném živůtku není nic vidět. To by bylo až příliš, kdyby v jejím věku byla vyvinutá jako já. Ovšem máma je starší, myslím, a na prsou je stále jako v šestnácti. Gioia je tisíckrát lepší než já. Ale za deset let bude stará, za deset let budu dospělá. Byla bych krásná, kdybych byla vyšší. S takovou postavou, jakou mám, a k tomu vysoký vzrůst — to by bylo nádherné. Tvář vždycky ujde, ta moje není ošklivá. Dobře se učešu a jdu nahoru. Staví mě do hezkých póz, ale příliš nedbalých.
Pózovala jsem osmkrát; třikrát v dost hezké póze, která se nemohla podařit — fotograf na tom trval. Pózovala jsem počtvrté a říkala si: Nuže — jestli se to tentokrát podaří, on... však já vím. Odcházím, aniž bych znala výsledek.
Uvidíme, co ze mě udělají. Paul, který pózuje po mně, mi říká, že to jde dobře! Jdu k otravné Laferrièrové. Zkouším — upravuje, a myslím, že tentokrát to půjde dobře. Má styl, který se mi líbí. U Mantelové jsou klobouky rozpracované.
Vracíme se — kufry jsou sbalené, přinášejí šaty, jsou příšerné, nevím, co dělat, pláču — je to vždy tak.
Nakonec je odmítám — mám jen jedny šaty, od Wortha. Potřebuji další — jaká patálie!! Přinášejí klobouky, jsou okouzlující.
Odjíždíme zítra v jedenáct. Jdeme na večeři do ruské restaurace. Nevím, jaké šaty budu mít. Dokud jsem nemohla mít ty černé, chtěla jsem je — a teď, když mohu, nevím.
Po večeři se procházíme po bulvárech; je večer — jsou tu muži, ženy nejhoršího ražení a cizinky. Ani jedna velká kurtizána.
Koupila jsem náušnice a medailonek (cestovní šaty) — vlčí mák, kopretinu; medailonek je jeden vlčí mák.