Neděle 10. srpna 1873

Čekaly jsme na Preisse v poledne, ale ve čtvrt na jednu jsme sešly na oběd.
Když jsem se vrátila nahoru, pokojská mi řekla, že ten pán zase přišel a přijde zítra ve čtyři. Jak nešťastné, již potřetí přichází. Bezpochyby si myslí, že je to paní Miloradovičová, soudě podle jeho horlivosti. Je chladno, nádherné počasí. Jsem probuzená, ta vedra mě zabíjejí. Trochu prší (šedé šaty, ucházející). Na Výstavě je dnes dav. Po příchodu jsem chtěla jet výtahem nahoru. V půlce teta chce zpátky, já chci pokračovat, pokračuji, ona zůstává dole a slibuje, že se vrátí do hotelu, a zlobí se. Ale dobře jsem věděla, že na mě počká, a pokračuji. Schody jsou zaplavené, sotva se dá jít, aniž by se člověk namočil. Shora je pohled velmi krásný, člověk vidí všechny budovy Výstavy, pavilony, fontány atd. atd. Je to rozkošný den, tak svěží, aspoň lze věci vidět.
V pět se vracíme a večeříme v hotelu. Jdeme do opery: „Hamlet." Vidím ho poprvé (bílé mušelínové šaty, vlasy přirozeně, bez rukavic, pěkné, možná velmi). Opera se mi velmi líbí, ženy jsou překrásné, kostýmy také, zejména královnin. Ofélie je výborná ve scéně šílenství, topí se obdivuhodně. Scéna pohřbu je hloupá. Opravdu, vídeňské divadlo je krásné, není co říci, zpěváci, dekorace, kostýmy, orchestr, balet, vše, jedním slovem je dokonalé. Před třemi lety to u zpěvaček zdaleka tak nebylo. A tehdy jsem byla méně náročná.
Vracely jsme se pěšky. Všichni jsme se hodně smáli. Doma jsem ještě otravovala Dinu.